… Vaše osvědčené zpravodajství z Izraele a Blízkého východu




Ohodnoťte článek

AMMÁN – Bez větší publicity během uplynulých několika měsíců neproběhla napříč arabským světem žádná protiamerická demonstrace ani se nepálily americké vlajky. Zdá se, že Arabové jsou čím dál ochotnější akceptovat politiku Obamovy vlády vůči regionu – a dokonce jí tleskat.

Samozřejmě, Araby stále netěší přetrvávající příklon Spojených států k Izraeli. Neschopnost ukončit 44letou vojenskou okupaci palestinských území nezůstává bez povšimnutí. Mnoho Arabů dnes ale raději nechává USA na pokoji. S výjimkou chabé rozhodnosti Obamovy administrativy při kritice zacházení s demonstranty ve spojeneckých režimech v Bahrajnu a Jemenu je americký postoj vůči arabským revoltám přijímán s povděkem.

Arabové, zejména mladí, kteří v regionu tvoří většinu populace, obdivují Ameriku pro její globální moc, kdykoli prosazuje demokratické mravní zásady a hodnoty. Ve velké úctě je koncepce vlády lidu, prostřednictvím lidu a pro lid, jakož i garance svobody projevu v Ústavě USA. Právě neschopnost promítnout tyto hodnoty do praxe v Palestině či Iráku u mnoha Arabů probouzela – a stále může probouzet – vehementně protiamerické postoje.

Zvolení prezidenta Baracka Obamy přede dvěma lety Araby příjemně překvapilo a posílilo arabské demokraty, kteří volbu pokládali za důkaz skutečné demokratické podstaty Ameriky. Obamův káhirský projev, pronesený na jedné z jeho prvních zahraničních cest, byl příslibem nového americko-arabského začátku a arabským demokratům rozhodně vliv krev do žil.

První test Obamových vůdčích schopností v zahraniční politice ale mnohé Araby zklamal. Americké veto nad rezolucí Rady bezpečnosti vyjadřující nesouhlas s izraelskými osadami, již ostatních 14 členů Rady podporovalo, vzbudilo dojem, že se Obama pod tlakem americké proizraelské lobby sesypal. Spojené státy svou politiku nepřehodnotily ani za situace, kdy Bílý dům obývá syn afrického přistěhovalce.

Pozitivnější náhled na Obamu se objevil, když v Tunisku a Egyptě – zemích s proamerickými režimy – propukly arabské revolty. Třebaže zkraje USA projevovaly ve slovech i v činech zdrženlivost, rychle si uvědomily, že tyto revolty skutečně odrážejí vůli lidu, a jednaly tak, aby stály na straně demokratické věci.

Nejvýznamnější nenásilné hnutí, které v posledních desetiletích spatřilo světlo světa, zformovali právě ti, jež Obama ve své káhirské řeči vyzval, aby usilovali o demokracii. Mladí Arabové se konečně dali do pohybu a Obama a jeho tým pronesli vhodná prohlášení, aby je povzbudili, a zároveň dali egyptskému a tuniskému režimu jasně najevo, že se už nemůžou schovávat za tvrzení, že v severní Africe vedou americkou válku.

Odtáhnout se od diktátorů beze snahy připsat si za revolty zásluhy nebo se jich zmocnit bylo přesně to, co bylo zapotřebí. Mladí Arabové si demokracii museli vybojovat sami. Jediné, co od Ameriky žádáme, myslela si většina mladých, je ukončení podpory, kterou poskytuje Husnímu Mubárakovi a další arabským diktátorům jako svým spojencům.

Libye ale vyžadovala něco jiného. Mezi mladými Libyjci byla zřetelná tatáž energie, která se projevila v Káhiře a Tunisu, ale tentokrát Amerika zmohla diplomaticky jen málo, protože s plukovníkem Muammarem al-Kaddáfím neměla žádné vztahy.

Není tedy divu, že se energie mladých Libyjců čelně střetla s Kaddáfího sklonem k brutalitě a především s jeho placenými žoldáky. Amerika měla mravní povinnost ochránit mladé lidi, které Obama povzbudil. Bylo zapotřebí jiné pomoci, ale rozhodnout, jakou by měla mít podobu, bylo komplikované.

Arabské státy, zejména Egypt, měly v Libyi statisíce občanů, kteří v zemi pracují. Jejich vlády se cítily jako Kaddáfího rukojmí. Čeho však arabské země nemohly dosáhnout vojenskou podporou, toho docílily zajištěním politického souhlasu s vojenskou intervencí pod vedením USA, Británie a Francie.

Jako první Kaddáfího odsoudily země Perského zálivu, jejichž občané v Libyi nepracují. Pak se sešla Arabská liga a následovala jejich příkladu. Za situace, kdy před jejími kancelářemi v Káhiře demonstrovali mladí Arabové z různých zemí a požadovali podporu svých libyjských bratří, zaujala Arabská liga neobvyklé stanovisko: shodla se na „nekolegiálním“ odsudku arabského lídra. Arabský svět se v tu chvíli zřetelně měnil a USA se znenadání z nepřítele staly přítelem.

Jakmile získaly podporu Rady bezpečnosti, USA, Evropa a některé arabské země začaly dělat přesně to, co by se od mezinárodního společenství mělo očekávat, kdykoli se ta či ona vláda chystá masakrovat své vlastní občany: bránily krveprolití.

Samozřejmě že problémy Ameriky s Araby ani její těžkosti na Středním východě zdaleka neskončily. Obama ještě musí splnit své sliby, že letos na podzim s Palestinci oslaví jejich plné členství v OSN a že sníží počet svých jednotek v Afghánistánu.

Momentálně ovšem Arabové proti Americe nedemonstrují. Naopak, s americkou pomocí si vychutnávají první doušky svobody.

Daúd Kuttáb je generální ředitel Sítě komunitních médií se sídlem v Ammánu a bývalý profesor žurnalistiky na Princetonské univerzitě.

Copyright: Project Syndicate, 2011.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč

Přetištěno s laskavým souhlasem Project Syndicate, kde článek vyšel pod názvem Americký comeback mezi Araby

Podpora

Chcete-li podpořit provoz Eretz.cz symbolickým darem, můžete tak učinit na účet u Fio Banky č. 2100457904/2010 (v CZK v České republice) nebo na účet 2100457904/8330 (v EUR na Slovensku).


Podpořit nákladný provoz serverů můžete i bitcoinem na adresu 1ERETZfyhKgCcJqkFtBQyueN1vPfNaYWvb


BTC QR
Články podle data
Duben 2011
Po Út St Čt So Ne
« Bře   Kvě »
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930  
Archiv