… Vaše osvědčené zpravodajství z Izraele a Blízkého východu




Ohodnoťte článek

JERUZALÉM – Během vřavy Velké francouzské revoluce vzniklo lidové rčení: „Jak krásná byla republika – za monarchie.“ Revoluce usilovala o dosažení svobody, rovnosti a bratrství. Namísto toho Francii – a značnou část Evropy – uvrhla do jakobínského teroru, teroru kontrujících pravicových sil, desítek let válčení a nakonec napoleonské tyranie. Před podobnou výzvou teď stojí severní Afrika a Střední východ, kde většina arabských zemí zažívá rozsáhlá povstání.

Historicky jsou nynější události v arabském světě bezprecedentní. Masové demonstrace volající po svobodě a demokracii vůbec poprvé svrhly některé arabské autoritářské režimy a další ohrožují. Dříve se arabské režimy měnily vojenskými převraty a jinými puči, nikdy však lidovými revolucemi.

Během silné demokratické vlny 90. let, která strhla diktatury ve východní Evropě, Latinské Americe, subsaharské Africe a jihovýchodní Asii, se v arabské severní Africe ani na Středním východě nic takového nedělo. Teď však došlo k narušení politické nehybnosti regionu. Káhirské náměstí Tahrír se stalo symbolem naděje a „moci lidu“.

Avšak byť se dnes zdá, že většina arabských režimů je v ohrožení, svrženi doposud byli vlastně jen dva autoritářští vládci – Zajn al-Abidín ibn Alí v Tunisku a Husní Mubárak v Egyptě. Jejich země byly relativně „měkké“ autokracie. Mnohem represivnější a nemilosrdnější vládci – plukovník Muammar al-Kaddáfí v Libyi, Bašár Asad v Sýrii a Alí Abdulláh Sáleh v Jemenu – jsou sice vážně ohroženi, ale při potlačování lidového odporu (doposud) projevují mnohem větší houževnatost. I v maličkém Bahrajnu se sunnitské menšině prozatím daří udržet si nadvládu nad šíitskou většinou, třebaže s vojenskou pomocí sousedních zemí vedených sunnity.

Jako vždy platí, že je jednodušší svrhnout autokracii než vybudovat a zkonsolidovat demokratický režim. Když se ve východní Evropě zhroutil komunismus, tamní systémy, navzdory zřetelným odlišnostem, měly shodné rysy: šlo o diktatury jedné strany, kde stát řídil hospodářství, školství i média. Dnes se vzájemně velmi liší. Kupříkladu Polsku, České republice a Maďarsku se podařilo projít úspěšným přerodem v demokracii a funkční tržní hospodářství. Rusko couvlo k neoautoritářskému systému. Bývalé sovětské republiky ve střední Asii si všechny vytvořily rozličné „sultanistické“ formy vlády.

Příčina těchto odlišností je prostá: přechod k demokracii nevyžaduje jen volby, ale i několik nezbytných podmínek – živou občanskou společnost, dřívější tradice, ať skutečné či domnělé, ohledně zastupitelského principu, pluralismu, tolerance a individualismu, omezenou úlohu náboženství a efektivní institucionální rámec systému více politických stran. Kde toto podhoubí existuje, přechod k demokracii se může zdařit; kde schází, naděje na úspěšný přerod v konsolidovanou demokracii jsou – tak jako v Rusku – chabé.

Zásadní význam bude mít vývoj v Egyptě, nejen proto, že jde o největší arabskou zemi, ale i proto, že některé z nezbytných podmínek jsou tu patrně přítomné silněji než jinde v regionu. I v Egyptě jsou však výzvy obrovské. Jelikož předčasné volby jsou svolány na září, existují vážné pochyby, zda opoziční skupiny budou mít dostatek času, prostředků a zkušeností, aby zorganizovaly funkční politické strany.

Momentálně se jako seriózní hráč jeví armáda – která vlastně zemi vládne už od roku 1952 – a Muslimské bratrstvo, které má nejširší společenské sítě. Projeví armáda, jejíž mocenský monopol paradoxně legitimizovaly právě masivní demonstrace svrhnuvší Mubáraka, ochotu vzdát se enormní politické a ekonomické moci, již během desetiletí nahromadila?

Slýcháme o možném modu vivendi mezi armádou a Muslimským bratrstvem. Někteří aktivisté už se ostatně vrátili na Tahrír a proti takovému nesouladnému, leč možnému spojenectví demonstrují. Pokud v Libyi padne Kaddáfí, může tak silně kmenově rozdělená země najít stavební kameny potřebné k budování funkční demokracie?

Je třeba zdůraznit, že problém nepředstavuje samotný islám: v Evropě byla dlouho největším nepřítelem demokracie a liberalismu katolická církev. Přesto dnes křesťanskodemokratické strany tvoří jeden z pilířů evropské demokracie. Islám se může změnit, stejně jako křesťanské církve, a příklady takové možnosti dost dobře mohou být Indonésie a Turecko. Avšak kontext, v němž nejsilnější organizací ve společnosti jsou fundamentalistické islámské skupiny jako Muslimské bratrstvo a existuje jen velmi málo vyvažujících mocí, zakládá vážnou výzvu.

Jak to všechno ovlivní izraelsko-palestinský mírový proces, který budí dojem, že se zasekl? To lze patrně těžko předvídat, zejména proto, že fundamentalistický Hamás, který teď vládne nad Gazou, načerpá zřejmě povzbuzení ze sílící moci své rodičovské organizace v Egyptě. Nedávná eskalace násilí podél hranice Gazy s Izraelem skutečně naznačuje, že dění se stáčí nebezpečným směrem.

Co se týče Izraele, ten na arabské revolty zprvu reagoval zmateně. Teď jeho lídři mají za to, že by demokratické změny v regionu přivítali jako záruku míru a společných hodnot, přestože vyjadřují skepsi nad tím, zda se takový vývoj opravdu bezprostředně blíží.

Skepse je namístě také s ohledem na neznámé důsledky vojenské intervence Západu v Libyi: požádala o ni sice Arabská liga a legitimizovala ji Rada bezpečnosti OSN, ale výsledek není ani zdaleka jistý. Ať už se v Libyi stane cokoli, bude to mít dozvuky po celém regionu.

Cesta k demokracii je odjakživa hrbolatá – připomeňme si století bouří v Evropě a těžkosti, s nimiž se střetaly USA nad otázkami otroctví a práv černošských občanů. Je třeba doufat, že i na arabském Středním východě je na konci tunelu světlo, ale může jít o dlouhý tunel.

Šlomo Avineri, bývalý generální tajemník izraelského ministerstva zahraničí za ministerského předsedy Jicchaka Rabina, vyučuje politologii na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě.

Copyright: Project Syndicate, 2011.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč

Přetištěno s laskavým souhlasem Project Syndicate, kde článek vyšel pod názvem Cesta k arabské demokracii.

Jedna reakce na Cesta k arabské demokracii

  • Emet napsal:

    Clanek je dobry a souhlasim. Jen jedno dost nechapu. Proc davate jako priklad islamske „demokracie“ zrovna Turecko. Muslimske Turecko se od demokracie spis vzdaluje. A krestanstvi take neni a nikdy nebylo pilirem demokracie a uprimne – nemuze jim byt ani judaismus. Myslim, ze je potreba prestat si nalhavat. Islam a demokracie jsou dve naprosto neslucitelne zalezitosti. To je proste utopie. Prikladem at slouzi Iran, ve kterem islam totalne znicil demokracii, Palestina, z jejiz „demokracie“ vyroste jiz brzy novy teroristicky stat. Predpokladam, ze za nedlouho jako priklad uvidime dalsich nekolik statu, ktere svetu v plnem „svetle“ ukazi neslucitelnost islamu s demokracii.

Podpora

Chcete-li podpořit provoz Eretz.cz symbolickým darem, můžete tak učinit na účet u Fio Banky č. 2100457904/2010 (v CZK v České republice) nebo na účet 2100457904/8330 (v EUR na Slovensku).


Podpořit nákladný provoz serverů můžete i bitcoinem na adresu 1ERETZfyhKgCcJqkFtBQyueN1vPfNaYWvb


BTC QR
Články podle data
Květen 2011
Po Út St Čt So Ne
« Dub   Čvn »
 1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031  
Archiv