Arabské jaro a úkoly pro Evropu

NEW HAVEN – Až dosud si Západ s několika málo výjimkami vydržoval dvě zřetelné komunity zahraničně-politických specialistů: komunitu orientovanou na rozvoj a komunitu orientovanou na demokracii. Ve většině případů spolu tyto skupiny mají společného jen málo nebo vůbec nic: specialisté na rozvoj neměli problém s diktaturami ani demokraciemi, poněvadž byli přesvědčeni, že prosperitu lze nejlépe vytvořit tak, že se budeme soustředit výlučně na ekonomické otázky a instituce.

Důsledky tohoto přístupu mají dnes v arabském světě zvláštní odezvu. Jak ovšem ukázaly poslední debaty o „arabském jaru“ v Radě bezpečnosti Organizace spojených národů, nejsou to největší rozvíjející se země, kdo bude ovlivňovat události ve zmíněném regionu. Brazílie nereagovala na bouře v arabském světě prakticky jediným slovem, zatímco Rusko a Čína mají vzhledem k vlastním autokratickým vládám pramálo chuti zavádět sankce proti Libyi.

Z toho všeho vyplývá, že Evropská unie má dnes jedinečnou příležitost podpořit přechod svých sousedů od revolučního vzedmutí k demokratické vládě. Současně je zapotřebí, abychom podpořili postup dalších režimů v regionu směrem ke vstřícné demokracii. EU je v tomto úsilí jejich přirozeným partnerem.

Od zahájení tzv. barcelonského procesu v roce 1995 je politika EU v oblasti Středomoří terčem kritiky za to, že neváže finanční pomoc na demokratické reformy a dává prioritu evropským zájmům, jako jsou přistěhovalectví, bezpečnost a spolupráce v oblasti kontraterorismu. Současně unijní politika odsunula na vedlejší kolej zřetelné priority jižních zemí, jako je otevření evropského zemědělského a textilního trhu. Výsledkem je, že vize oficiální Eurostředomořské politiky (EMP) zaostává daleko za původními cíli.

Evropa by měla v oblasti přistěhovalectví a bezpečnosti přesunout pozornost zpět k politikám odrážejícím původní cíle barcelonské deklarace. Mezi stěžejní cíle EMP patřilo prosazování „všeobecného partnerství“ a politické reformy a vytvoření „společné oblasti míru a stability“ ruku v ruce s eurostředomořskou zónou volného obchodu.

S tím spojený mechanismus financování MEDA navíc výslovně zahrnoval také klíčovou složku v podobě Evropské iniciativy za demokracii a lidská práva. Tato vazba mezi bezpečností, demokracií a lidským rozvojem se od té doby zpřetrhala a je potřeba ji obnovit prostřednictvím investic do kvalitního vládnutí, regionálního rozvoje a vzdělání.

Z EMP se v roce 2004 vyvinul rámec Evropské sousedské politiky, přičemž tzv. Evropský instrument sousedské politiky (ENPI) nahradil v roce 2007 MEDA coby hlavní unijní mechanismus financování eurostředomořské politiky. Financování boje za lidská práva se tím dostalo pod hlavičku Národního indikativního programu (NIP), který zahrnuje 17 zemí: deset na jihu a sedm ve východní Evropě. Ačkoliv kvalitní vládnutí a lidská práva zůstaly mezi proklamovanými cíli ENP, oficiální komunikace Evropské komise ukazují, že tento orgán klade důraz na bezpečnost a kontrolu hranic.

Když EMP zaznamenala v roce 2008 „restart“ pod křídly nově vytvořené Unie pro Středomoří (UfM), která jí měla zajistit větší politický důraz, byla výsledkem lekce „realismu“, jež původní EMP ještě více oslabila. A UfM je navzdory všem vzletným řečem prázdná skořápka. Zčásti je to dáno nešťastným načasováním: zahájení činnosti UfM se časově shodovalo s vypuknutím války v Gaze a zapletlo se do složitých arabsko-izraelských vztahů. Současně s tím se však iniciativě nepodařilo nabrat dynamiku mezi politickými vůdci.

Má-li ENP realizovat dalekosáhlou vizi barcelonského procesu, bude muset revidovat způsob rozdělování finanční podpory, nově vyvážit poskytování financí východním a jižním sousedům EU a klást mnohem větší důraz na demokracii, vládu zákona a lidská práva.

Vzdělání zůstává klíčovou oblastí, v níž by EU měla přispívat k rozvoji svých jižních sousedů, i kdyby jen proto, že mladí lidé představují stále výraznější většinu arabské populace. Ačkoliv mnoho arabských států otevírá nové školy a univerzity a umožňuje rozkvět většímu počtu soukromých vzdělávacích institucí, kvalita vzdělávání v regionu zůstává daleko za očekáváním.

Náboženství je ve všech univerzitních osnovách stále povinným předmětem, zatímco zvídavost, kritické myšlení a objektivní analýza jsou všeobecně potlačovány. Jak uvedl jordánský intelektuál a bývalý ministr zahraničí Marván Muašer, arabským studentům jsou vtloukány státní a náboženské interpretace dějin, vědy a politických hodnot. Wilfried Martens, předseda Evropské lidové strany (EPP) v Evropském parlamentu a bývalý belgický premiér, pronesl nedávno podobný výrok: „Západ není ve válce s islámem. Křesťanství není ve válce s islámem. A demokracie také ne. Všechny tři koncepty jsou však neslučitelné s jistou interpretací, která tvrdí, že Písmo je základem, na němž se má budovat stát.“

Ze všech arabských zemí, které obdržely prostředky z ENP, vyčlenil pouze Egypt vysoký podíl – téměř 50% – na vzdělání. Evropské výdaje na školství v regionu jsou každopádně roztroušené do mnoha interregionálních, národních a tematických programů, v důsledku čehož není zřejmé, jak by se mohla měřit efektivita těchto prostředků.

Evropa nyní stojí před klíčovými rozhodnutími, které se týkají jejích hodnot i jejích zájmů v arabském světě a také nalezení souladu mezi jejími krátkodobými a dlouhodobými cíli. Investice do infrastruktury a ekonomické reformy jsou pro budoucí rozvoj Středomoří klíčové, ale nemohou tento region transformovat, pokud se současně nebude klást důraz na demokracii, vládu zákona, lidská práva a vzdělání.

Aby EU oba cíle prosadila, musí navázat své investice a programy pomoci na konkrétní pokrok v oblasti demokratizace a tlačit na mnohem větší zodpovědnost a pokroky při reformě vzdělávacích soustav v celém regionu.