… Vaše osvědčené zpravodajství z Izraele a Blízkého východu




Ohodnoťte článek

NEW YORK – Mnozí lidé by řekli, že plukovník Muammar Kaddáfí dostal, co si zasloužil. Kdo s čím zachází, tím také schází.

Libyjský tyran s radostí umožňoval mučení či zabíjení svých odpůrců nebo kohokoliv, kdo se mu znelíbil. Zdá se tedy namístě, že zemřel jako oběť spontánního násilí. Poté, co ho odchytili ve špinavé odvodňovací rouře, ho lynčující dav vystavil jako krvavou trofej, bil ho a nakonec zastřelil. To vše se stalo v jeho rodné Syrtě. Jistě, je to primitivní spravedlnost, ale jak jinak se dala vykonat spravedlnost na masovém vrahovi?

Bez ohledu na osobnost oběti je přesto na lynčování cosi hluboce znepokojivého. Ještě v době, kdy rozradostněné davy v Syrtě a Tripolisu oslavovaly despotovu smrt, vyjadřovaly jiné hlasy pochybnosti nad podobou jeho ponižujícího konce. Francouzský veřejný intelektuál Bernard-Henri Lévy, který libyjskou revoluci s notnou dávkou narcistického fanfarónství podporoval, napsal, že lynčování Kaddáfího „znečistilo základní morálnost“ lidové vzpoury.

S takovým popisem by se dalo polemizovat. Stejně jako u všech násilných revolucí nebyla ani v tomto případě morálka diktátorových odpůrců nikdy zcela bez poskvrnky. Vzbouřenci, kteří proměnili Kaddáfího rodiště v trosky, byli v některých případech stejně nemilosrdně brutální jako muži, proti nimž bojovali.

Lévyho kritika je však nesprávná i z jiného důvodu. Mluvit o znečištění morálky znamená nechápat podstatu problému. Problém hrubé spravedlnosti ve formě msty totiž netkví v tom, že je nemorální. Pro mnohé z nás je starozákonní zásada „oko za oko, zub za zub“ lákavá. Chceme, aby člověk, který způsobil jiným utrpení, trpěl také, pokud možno ve stejné míře. Spravedlnost téměř vždy obsahuje prvek msty.

Problém odplaty však tkví v tom, že vyvolává další odplatu, čímž uvádí do pohybu spirálu násilí a kontranásilí – kulturu vendety. A vendeta není už z definice ani tak nemorální, ba ani nespravedlivá, jako spíše nezákonná. Vzkvétá ve společnostech, které nejsou vázané zákony platícími ve stejné míře pro všechny, případně vůbec žádnými formálními zákony. Kodexy cti nejsou totéž jako vláda zákona. Ta sice nemusí nutně uspokojit všechny lidi a jejich vnímání spravedlnosti, ale dokáže ukončit spirálu násilných odplat.

Staří Řekové to dobře chápali. Nejslavnější hrou o napětí mezi právem a spravedlností jsou Aischylovy Usmířené lítice, příběh o vraždě a pomstě, v němž lítice představují spravedlnost. Dohánějí lidi k tomu, aby se mstili za strašlivé přečiny, a říkají: „To my představujeme opravdovou spravedlnost… Pronásledujeme krevní mstitele, štveme je až do konce.“ Lítice tedy pomohou Orestovi vykonat pomstu na vlastní matce Klytaimnéstře za vraždu jeho otce Agamemnona. Orestés matku zabije a spirála násilí pokračuje.

Athéna, bohyně moudrosti a patronka Atén, dospěje k názoru, že pouze spravedlivý proces za účasti dvanáctičlenné poroty může lítice usmířit a obnovit mír. Procesy však jen málokdy bývají dokonalé. V tomto případě je porota rozdělená na dva stejné tábory, což Athénu donutí, aby rozsudek vynesla sama – a zprostí Oresta viny. Takový verdikt možná neučinil zadost hrubé spravedlnosti, jak ji požadovaly lítice, ale zavedl vládu zákona, která zcivilizovala Atény.

Jistě, aténská demokracie se příliš nepodobala našim moderním demokraciím, stejně jako se starověké Atény příliš nepodobají dnešnímu Tripolisu. Usmířené lítice přesto skrývají důležité ponaučení, které zůstává v platnosti dodnes: násilí nekontrolované zákonem nikdy neskončí. Revoluce zrozené v krveprolití téměř vždy vytvářejí další zlou krev. Platilo to před 2500 lety a platí to i dnes.

Jen málokdo to pochopil lépe než polský demokratický aktivista a myslitel Adam Michnik, jeden z hrdinů, kteří v 80. letech pomohli ukončit komunistickou diktaturu v zemi. Zatímco jiní Poláci požadovali pomstychtivou hrubou spravedlnost vůči komunistickým vládcům a jejich komplicům, Michnik prosazoval jednání, kompromis a usmíření, a to i s někdejšími utiskovateli.

Michnik přiznává, že všechny revoluce jsou nedokončené v tom smyslu, že ne všichni hříšníci se dočkají trestu a ne všichni ctnostní lidé se dočkají odměny. Takový výsledek by však podle něj znamenal další násilí: „Kompenzace za utrpěné příkoří bez výjimky přináší nové příkoří, často ještě krutější než to, které existovalo předtím.“

Proto je lynčující scéna s Kaddáfím pro Libyi nebezpečným signálem. Bývalo by mnohem lepší, kdyby byl živý Kaddáfí vydán spravedlnosti v podobě trestního soudu. Soudní proces v Libyi by byl možná obtížný. Dvaačtyřicetiletá diktatura nepředstavuje právě ideální živnou půdu ke kultivaci znalostí a zkušeností potřebných k zajištění nestranného soudu. A pravděpodobně je nemožné, aby někdejší oběti diktátora soudily tohoto diktátora bez předsudků. Právě proto byl založen Mezinárodní trestní soud v Haagu.

Postavení Kaddáfího před soud by pravděpodobně nerozptýlilo pocit křivdy všech Libyjců, ale mohlo by pomoci probudit v Libyjcích větší úctu k vládě zákona. Snad bude mít takový účinek proces s Kaddáfího synem Sajfem Islámem. Pokud ano, pak by Sajfovo vystoupení před tribunálem v Haagu bylo nejlepší službou, jakou by kdy své zemi prokázal.

Ian Buruma je profesorem demokracie a lidských práv na Bardově koleji a autorem knihy Taming the Gods: Religion and Democracy on Three Continents (Zkrocení bohů: náboženství a demokracie na třech kontinentech).

Copyright: Project Syndicate, 2011.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.

Přetištěno s laskavým souhlasem Project Syndicate, kde článek vyšel pod názvem Lynčování Libye

Podpora

Chcete-li podpořit provoz Eretz.cz symbolickým darem, můžete tak učinit na účet u Fio Banky č. 2100457904/2010 (v CZK v České republice) nebo na účet 2100457904/8330 (v EUR na Slovensku).


Podpořit nákladný provoz serverů můžete i bitcoinem na adresu 1ERETZfyhKgCcJqkFtBQyueN1vPfNaYWvb


BTC QR
Články podle data
Listopad 2011
Po Út St Čt So Ne
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
282930  
Archiv