… Vaše osvědčené zpravodajství z Izraele a Blízkého východu




Quo vadis, české židovství? Aneb pokus o recenzi českého vydání knihy Kicur šulchan aruch, který se vymkl kontrole 5.00/5 (100.00%) 1 ohodnocení

Ano, toto měla být původně recenze. Jasná, věcná, objektivní – poukazující na klady i zápory publikace a končící závěrečným doporučením či nedoporučením P.T. čtenáři ke koupi. Ale dopadlo to trochu jinak. Při věnování se takovému dílu, jakým Kicur šulchan aruch je, jsem zkrátka nedokázal být zcela nestranný. Snažil jsem se proto alespoň důsledně oddělit práci překladatelky Miriam Havelkové, práci společnosti AGADAH a dílo Šloma Ganzfrieda jako takové.

Kicur Šulchan AruchPřeklad částí Kicur šulchan aruchu se na webu začal objevovat již před několika lety na doméně kicur.cz. V nedávné době se text, nyní již kompletní, přestěhoval (společně s připravovanými Še’arej halacha) na doménu vlastněnou občanským sdružením (dle jeho vlastních slov se jedná o „lóži“) OLDM, jež charakterizuje samo sebe následovně:

Nejsme loží „dětských snaživců“, ale lidí zralého věku, teofilů, Magů (sic) i umělců nevšedních“, chtějící ve svých projektech podporovat „spisovatelské činnosti začínajících českých autorů a překladatelů, zaměřených na duchovní literaturu“. Nuž tedy zbývá toliko vinšovati ctěnému magstvu zdar, jakož i úspěch, při zdárném vytrvání v bohulibém díle jistotně se vbrzku dostavivší. Však neprodlévejme již a vzhůru ke knize samotné.

Originální text KŠA není nijak mnohovrstevnatý nebo záhadným, a tím pádem ani zdaleka tak obtížný, jako např. Bahir či Maimonidova korespondence, jejichž české překlady skutečně vyžadovaly od překladatelů hlubší znalosti celého duchovního a filozofického pozadí – naopak, jedná se o veskrze strohou, jasně formulovanou právnickou knihu, jejíž hlavní devízou je právě ona přehlednost a jednoduchost, díky které se stala tak populární. Hlavní úskalí při překladu takového typu literatury spočívá především v obsáhlosti textů a jeho kvalita stojí a padá s tím, jak je překladatel obeznámen s židovskými reáliemi – zda důkladně, či vůbec. Miriam Havelková naštěstí patří do první skupiny, a pokud navíc vezmeme v úvahu relativně velký rozsah knihy, musí každý soudný člověk bez váhání uznat, že odvedla obrovský kus práce – kol ha-kavod. Překlad je srozumitelný, jasný, dobře se čte, kostrbatých obratů či vazeb je v něm minimum, a pokud se v něm občas vyskytnou nepřesnosti, jedná se o naprosto marginální věci, které mají na celkové vyznění textu pramalý (nebo žádný) vliv. Pokud by měl být známkován jako ve škole, pak si Miriam Havelková zaslouží plným právem 1-.

Totéž již bohužel nelze říct o zpracování textu ze strany vydavatele. Kniha trpí snad všemi (evidentně stále nevyléčitelnými) neduhy, které postihují většinu českých judaik. Pomineme-li technickou stránku věci jako sazbu, jež se opravdu nepovedla, je zde především problém s redakcí textu, která, pokud vůbec byla provedena, pak byla – slušně řečeno – odbyta. Výsledkem je naprostá absence jakéhokoli systému nebo řádu v celé publikaci – od přepisu hebrejských výrazů (brachot × berachot; de-zimra × d´chol) až po zkratky odkazující na pramenné texty. Snad druhý svazek KŠA nebo připravované Še’arej halacha (Brány halachy – rovněž vznikající díky neuvěřitelnému překladatelskému zápalu M. Havelkové) těmito problémy trpět nebudou. Hodnocení: 3-.

Co ale už vůbec není v pořádku, je způsob, jakým je Kicur šulchan aruch v českém prostředí prezentován. V anotaci se dočteme hned v první větě, že se jedná o základní halachické dílo. Dílo? Jistě. Halachické? Bezesporu. Základní? Ani omylem.

Základními díly halachy jsou (pomineme-li psanou Tóru) Mišna, Talmud a z nich vycházející sifrej halachot jako Arba’a turim (Tur) či jeho komentář Bejt Josef, Mišne Tora nebo Šulchan aruch (ten nezkrácený). Ten vznikl jako výtah z Bejt Josef, kterého si Josef Karo na rozdíl od Šulchan aruchu vážil jako svého hlavního díla. Byla to původně jen příručka na ulehčení vyvozování závěrů z obsáhlých pasáží gemary a názorů poskim rišonim, které v souladu s doktrínou o řetězci tradice (šalšelet ha-kabala) předchozí halachisté vždy uváděli a citovali. Mišne Tora ve své době vzbudila v židovských právnických kruzích poprask právě proto, že tyto zdroje velkoryse ignorovala a přinášela pouze závěry diskusí a uváděla je s ohledem na soudobou praxi. Šulchan aruch nebyl výjimkou. Už krátce po svém vzniku to „schytal“ (respektive schytali to ti, kdo z něj vyvozovali halachu) od pražského Maharala i Maharši (Šmu’ela Eidelse). Pro Maharšu byl jedinou autoritou, z níž bylo možné vyvozovat halachu, Talmud, nikoli kodexy. Vyvozovat halachu podle Šulchan aruchu bylo jako ničit svět, čímž připomínal známý výrok z tanaitského období, že ti, kdo zapisují halachot jako by spalovali Tóru. Význam kodexů také snižoval tvrzením, že i sebestručnější kodex se dříve nebo později zaplní bezpočtem komentářů, doplňků a výkladů, čímž zcela ztratí svůj původní smysl – zjednodušit náboženské právo. Maharal pro změnu napsal, že kdyby autoři kodexů věděli, že by jejich dílo vedlo k opuštění studia Talmudu a vyvozování halachy z nich, nikdy by je nenapsali.

Stačilo ale sto let a Prostřený stůl (spolu s Isserlesovým Ubrusem) si získal díky své jednoduchosti takovou popularitu, že se stal autoritativním kodexem náboženského práva mezi sefardskými i aškenázskými židy.

Čas dal ale i Eidelsovi za pravdu – k původnímu, relativně stručnému Karovu textu se nejprve připojily Isserlesovy doplňky a následovaly další komentáře, z nichž vyniká především Mišna brura a ježto jsme v České republice, tak nelze nezmínit komentáře Jechezkela Landaua a holešovského Šabtaje ha-Kohena. Šulchan aruch se tak stal svým způsobem tím, čím původně nebyl a dle svého autora ani být neměl. Dnešní kompletní komentovaná edice zahrnuje množství svazků, které svým počtem a rozsahem převyšují i Frankelovu edici Mišne Tora nebo standardní vydání Talmudu.

Když Šlomo Ganzfried, užhorodský dajan, koncipoval „Zkrácený šulchan aruch“, vycházel z halachických autorit středo- a východoevropského židovstva 18. století (Ja’akov Lorberbaum, lešenský a později stryjský rabín, zemř. 1832; Šneur Zalman z Ljadi, první lubavičský rebe, zemř. 1812; a Avraham Danzig, původem z Gdaňska, dajan ve Vilniusu – v mládí mj. žák J. Landaua na pražské ješivě – zemř. 1820). Všichni tři učenci patřili k předním halachickým autoritám své doby a k tvrdému jádru odpůrců počínající haskaly; Danzigovo dílo bylo respektováno i vůdčí autoritou maďarského židovstva Chatamem Soferem, učitelem Maharama Aše. A byl to Maharam Aš, který spolu s Ganzfriedem nějakou dobu v Užhorodu působil. V Ganzfriedově díle se částečně odrazil Karův přístup při srovnání jednotlivých halachot (pokud se názory jednotlivých autorit lišily, vybral a zaznamenal názor převažující; pokud se názory všech rozcházely, vybral ten nejpřísnější) a tehdejší praxe (dnes bychom řekli „ultraortodoxního“) uherského/podkarpatského židovstva vycházející z učení Chatama Sofera, živená navíc odporem vůči „modernistům“ – zárodku pozdějšího neologického hnutí, jehož je Maďarsko dodnes baštou.

Kicur šulchan aruch se tak stal „manuálem“ definujícím židovský náboženský i všední život dle norem a zvyků dodržovaných maďarskými ultraortodoxními židy v polovině 19. století a zároveň nejkonzervativnějším dílem v aškenázské halachické literatuře.

Problém Kicur šulchan aruchu samozřejmě není ani tak v autorovi nebo v knize samotné, jako spíše v tom, jak je tato kniha chápána svými čtenáři. Není vskutku nic špatného na tom mít při ruce jasnou a výstižnou příručku obsahující základní halachot pro každodenní život; díky své jednoduchosti se v určitých tématech zcela jistě bude hodit zájemcům o gijur – ostatně Kicur šulchan aruch – Mekor chajim od rabína Chajima Davida ha-Leviho, zachycující soudobé halachické normy (s ohledem především na současný Izrael), jsme používali jako rukověť při ši’urech halachy na ješivě (a nebyla to ješiva v Me’a še’arim, jak by se někdo mohl domnívat), avšak vždy pod dohledem rabínské autority, a především s přístupem k samotným pramenným textům, které jednotlivé halachot objasňovaly, doplňovaly či uváděly jiný, v Kicur šulchan aruch již nezmíněný – ale přesto plnohodnotný a platný! – názor (a snad i v České republice bude Kicur šulchan aruch pro čtenáře hlavně ukazatelem cesty k místním rabínům, kteří je provedou zákoutími halachy ve vší její pestrosti).

Aniž bych tedy chtěl jakkoli shazovat práci Miriam Havelkové, vydavatele a dalších, kteří se na české edici Kicur šulchan aruchu podíleli, nemohu se zbavit otázky, zdali je úplně dobré, aby byl život židů v podkarpatí před sto padesáti lety prezentován jako norma pro život současných českých a moravských věřících židů, navíc v době, kdy je pro přežití a předání židovství v Česku na další generace možná zapotřebí spíše otevřenost a trocha velkorysosti i ze strany zástupců tradičního judaismu (čímž nemám na mysli jakékoli slevování či ustupování ze základních nábožensko-právních i etických hodnot judaismu) než sevřený, přísný a „vše nové odmítající“ postoj, jenž byl vlastní světu, který ze střední Evropy zmizel za strašných okolností před sedmdesáti lety a v českých zemích popravdě řečeno během posledních sto padesáti let nezdomácněl.

Nebo je snad souzeno, že středoevropský tradiční judaismus, který se zde po staletí postupně vyvíjel a formoval a byl součástí středoevropské leitkultur, který reflektoval změny a vývoj ve společnosti, který nebyl v ničem horší nebo méně pravověrný či zbožný než judaismus haličský či litevský, má být převálcován jiným, cizím, rigidním směrem? Nebo to má být další krok v postupné mutaci svébytného malého českého židovství v dnes čím dál tím populárnější paskvil vystupující pod názvem „jidiškajt“, nemající krom vnější frikulínské pózy svých hlasatelů s původním יידישקייט vůbec nic společného?

Kam kráčí české židovství? Do Užhorodu, do Mukačeva či snad rovnou do Satmaru nebo Ljubaviči? Nebo někam úplně jinam?

9 reakcí na Quo vadis, české židovství? Aneb pokus o recenzi českého vydání knihy Kicur šulchan aruch, který se vymkl kontrole

  • gugi napsal:

    Kdo to myslí dobře s českým/moravským židovstvím. (Replika k recenzi)

    Motto: „Mozarte, je to nádherné, ale … není v té skladbě nějak moc not?“
    Josef II.

    Jako bych slyšel říkat pana J.B.: „Kicur Šulchan Aruch od rabi Šlomo Ganzfrieda je jasnou, výstižnou, halachickou příručkou se základními (vida – „základními“ – asi omyl) halachot (podle mne raději „hilchot“), ale … není to nějak přehnaně ŽIDOVSKÉ?!“

    Leč po přádku. Na počátku stála (podle mne) poněkud irelevantní anotace, spíše inzerce vydavatele. Po recenzentově mohutné, masivní (avšak právě vzhledem k oné irelevantnosti) zbytečné dělostřelecké přípravě, užívající velkorážnou munici historie základů halachy a geneze díla samotného. Tímto velkokaliberním a nezpochybnitelným vědeckým entrée je navozen dojem vědeckosti dalšího exposé a především fundované futurologičnosti závěrečného exaltovaného zvolání recenzenta, předznamenaného už v titulku otázkou „kam kráčíš“.
    Bývalo by však pro recenzenta prospěšné seznámit se ponejprve s předmluvou rabi Šlomo Kučery, která naprosto přesně definuje, jak KŠA interpretovat a jak k němu přistupovat, do jaké významové pozice v halachické literatuře ho zařazovat a jaké ambice mu přisuzovat.
    Recenzent by pak snáze pochopil, že šel „s kanonem na brouka“ a že KŠA není nukleární balistickou střelou, která se dostala z dosahu řídícího centra.

    Rabi Šlomo Ganzfried, z“l, představil své dílo r. 5624, resp. toho roku ho vydala tiskárna Carla Jägera v Ungváru. Dílo si nekladlo za cíl být výhradně validní rukovětí pro dajanim v regionu Krakow-Chust-Ungvár. Ani zákoníkem až tam, kam dosahoval akční radius autority užhorodského Bejt Dinu. Mělo fungovat jak zvětšovací lupa, umožňující propracovat se k podrobnější halachické judikatuře – být zkrátka vodítkem. Rabi Šlomo Kučera správně říká v předmluvě: „Napil ses poznání z dobré studny ale jsou ještě jezera , řeky..“ Tato slova jsou klíčem k pochopení významu a role KŠA. Rabi Šlomo Ganzfried, z“l, zjevně vycházel z rutinních poměrů kolem sebe a dobové reálie venkova uherských zemí i Ukrajiny tomu jasně nasvědčují. Dnešním jazykem: rabi tehdy sepsal něco jako impozantní, systematický přehled FAQ, vztahujících se k Šulchan Aruchu.

    Toto Ganzfriedovo klasické kompendium židovského práva doznalo řady vděčných reedicí a překladů, uvedených též v tiráži českého překladu. Kromě toho se jeho dílo prezentovalo pro anglofonní oblast i na websitu http://www.torah.org/learning/halacha/ kde požívá značné vážnosti. Nejdůstojnější podoby pak došlo izraelským vydáním z r.5749. Jak překvapivé, že anglofonní kruhy i Izrael vstřebaly Ganzfriedův KŠA bez traumatických predikcí, že by místní židovství podstupovalo riziko inklinace k Užgorodu či Mukačevu. Nikdo si nekladl otázku vhodnosti „prezentace tohoto díla jako normy pro život“ současné JEWRY jednoduše proto, že …. její jewish daily way of life tomu prostě odpovídala a konvenovala. Izrael akceptovala dílo do té míry, že dokonce připojila sbírku nařízení, vztahujících se k zemi izraelské a s přihlédnutím ke zvyklostem tamtéž, čímž dílo tvořivě doplnila, aniž by ho modifikovala. Všichni tito vděční šiřitelé díla rabi Ganzfrieda důvodně předpokládali, že KŠA organicky splyne s místními židovskými reáliemi.

    Po dělostřelecké přípravě vědecké analýzy nastupuje frontální útok infanterie domněnek recenzenta. A tady se pomalu dostáváme k hypokritičnosti recenze. Její autor nás sice ujišťuje, že nehodlá „shazovat práci M.H., vydavatele a.j.“, ale z obsahu vyplývají jeho vážné pochyby, zda M.H. ve spolupachatelství s vydavatelem měla vůbec něco takového překládat, resp. předkládat to současné věřící českomoravské veřejnosti. O kus dál nás formálně ubezpečuje , že „není nic špatného mít po ruce jasnou příručku“, avšak v rozporu s tímto jeho tvrzením v dalším textu zjistíme, že je silně proti zavádění a praktikování jejího obsahu ! Mluví taktéž o potřebě „velkorysosti“ a dušuje se, že nemá na mysli „slevování či ustupování“ z postulátů judaismu, avšak z kontextu neklamně plyne, že pod „velkorysostí“ si slevování a ustupování z důsledných halachických předpisů fakticky představuje. (Ergo: je to určitě vynikající dílo – jen kdyby nebylo tak radikálně židovské a ultraortodoxně „válcující“.)

    Jistě – najít hromadu písku pro vyhloubení důlku pro konvici šábesového kafe či objevit dveře bez pantů nebo aplikovat předpisy šabatu na hospodářské zvířectvo je značně obtížné v biotopu česko-moravského vrcholného židovství, vybaveného kuchyní z wolfram-iridiové oceli, plné kachlíků, titanu a automatických časových spínačů, apod. Snad právě proto je Ganzfriedův KŠA tak široce použitelný všude tam, kde není problémem bytostný kontakt s realitou přírody, nebo tam, kde se začíná „na zelené louce“. A snad právě proto je tak hrozně nekompatibilní s prostředím svébytných, kulturně i religiózně vysoce vyspělých tuzemských židovských obcí.

    Shrneme-li tedy obsah recenze, dospějeme k následujícímu: především nás udiví, proč tak pracně vědecko-literárně-historicko-halachická a nervózní polemika se zanedbatelně nekompetentní a irelevantní inzercí? Když přece stačilo jen říci: do anotace se vloudila chybička. Uvědomíme si, že jde o spouštěcí mechanismus pro odpálení jiného exploziva. A tím je obava z „mutace svébytného malého českého židovství“. Odhlédneme-li od apriorní směšnosti tohoto pojmu, vybavíme si náhle, že historie se opakuje: recenzent pohlíží na Ganzfriedovo dílo se stejnými rozpaky a despektem jako svého času shlíželi pražští židé kolem r. 1910 na své haličské souvěrce, prchající před pogromy.. Za časů Franze Kafky se jim po Praze říkávalo „takyžidi“ a všichni je chtěli mít co nejdřív hezky dále od sebe. Kontaktem s autentickým, skoro by se dalo říci „prvoliniovým“ židovstvím z předních zákopů jeho války s antisemitismem a asimilantstvím, se české emancipované židovstvo cítilo kompromitováno a chasidut byl vnímán div ne jako něco mezi folklórním excesem a náboženskou provokací. Možná mezi těmi haličskými běženci byl i někdo kdo rabi Šlomo Ganzfrieda znal osobně … Stejně jako tenkrát, i dnes lze zaslechnout znechucené hlasy o „středověkosti“ halachy, o rituálních přežitcích, anachronismech. A taková je i konkludentní pointa recenze: Nechuť a strach ze směřování česko-moravského židovství směrem k transparentnímu, autentickému judaismu, oproštěnému od zásady „židem doma, Čechem na ulici“, event. od fenomenu vánočně-chanukových Mojžíšků … Panika při pomyšlení, že autoritami by v židovském životě mohly být osobnosti ražení rabi Šlomo Ganzfrieda.
    Vskutku – od hrůzných dob šoa došlo k mocnému posunu ve vnímání kořenů židovství a zatímco ještě za bolševika jsem se setkal s upřímnou, vážně míněnou konfesí: „ …já opravdu nejsem žid …matka a otec ještě byli, ale já už ne…“, dnes už ostentativní, nezastírané, svobodné a hrdé židovství prospívá a žije.

    Recenzent, stylizující se do role starostlivého reprezentanta česko-moravského židovství tak pouze dokazuje, že má na mysli patrně jen to, co by se dalo nazvat „svébytné malé Jiříkovo židovství“. A spíše čtenář by se mohl ptát: quo vadis, Jiříku?

    Skvělý počin, skoro průkopnický mezník v galerii českojazyčných judaik, jakým je vydání KŠA v minuciézním překladu paní M.H., nebude příčinou dynamické transformace Prahy a Brna na haličsko-zakarpatský štetl nebo Lubaviče Brooklyn. Je smutné to říci, ale vzrůstající či klesající míra dobové religiozity i pestrosti denominací judaismu se vždy odvíjela od intenzity hněvu Baruch Ha Šem, valící se na jeho lid, který mu k němu zavdal záminku, nikoliv od intenzity šíření toho kterého halachického díla. Jidiš nezazněla a nezazní v ulicích česko-moravských velkoměst, leda jen v podání importovaného klezmeru….

    Učiníme-li malý exkurs, pak je zajímavé srovnat rozsáhlý a žádnou situaci v židovském životě nevynechávající Ganzfriedův KŠA s dílem „Choulkhane Aroukh Abrégé“ (5.vydání z r. 1980). Jeho autor, vrchní rabín Haut-Rhine, rabi Ernest Weill, který započal práci na něm v r. 1929, se tematicky zabýval pouze problematikou průběhu modliteb a bohoslužeb, benedikcí, šabatu a svátků. Rozdílná šíře záběru obou děl vypovídá výmluvně, kterým otázkám autoři přikládají důležitost a které se v daném prostředí tomu kterému autorovi jeví jako frekventovanější. Oběma autorům je však společná idea, že Šulchan Aruch není petrifikací Zákona.

    A tak se konečně dostávám k resumé: recenzent, i přes počáteční deklarovanou snahu o důsledné oddělení práce paní M.H., vydavatele a rabi Šlomo Ganzfrieda, dospěl ke kompaktnímu rezultátu o zbytečnosti, ne-li přímo škodlivosti úsilí všech třech uvedených osob „en bloc“, projeveného formou rozvracení svébytnosti malého česko-moravského židovství.

    Recenze i replika na ni dávno zmizí z paměti čtenářů, ale odkaz rqbi Šlomo Ganzfrieda se dočká dalších a dalších reedicí. Nechť jeden z exemplářů českojazyčného KŠA rychle pospíchá do Tvých rukou, vážený čtenáři.

  • Hana Mayer napsal:

    Vážený Gugi vždy tak dobře pracuje se slovy, která snad mohou být i nesrozumitelná pro některé méně informované. Já jsem recenzi pochopila tak, že bylo poukázáno na nebezpečí, že někteří horliví čtenáři budou pečlivě dodržovat některé z halachot, které jim příjdou zajímavé a zvláště atraktivní (zejména směrem k publiku) a jiné, které Šulchan aruch nezmiňuje, protože v jeho době byly naprosto samozřejmé prostě z neznalosti anebo náročnosti nedodrží. A zeptat se nepůjde, protože má přece Šulchan aruch… V tom je to nebezpečí, v Izraeli se může zeptat a nebude se stydět, zatímco v Čechách a na Moravě stále panuje ono …“ mě je to blbý se ptát…“ A pro demonstraci jeden pohled na halachický problém, Může žid pít kávu v nežidovské kavárně ? Noda beJehuda, povoluje, Chatam Sofer, nikoli. A to mluvíme o Praze a Prešburku, v Munkáči to bylo jasné. Ale místo těchto polemik by asi bylo užitečnější vědět že minjan je základ obce a o šábesu se počítač vypíná. Pokud překlad pomůže pochopit židům takové základní věci je to bezvadné a pokud polemika a recenze prospějí k tomu aby ho někdo otevřel a četl, tak je to také výborné.

  • gugi napsal:

    Recenzent sám podle sebe velmi dobře rozumí tomu, co je „free-cool-in“. 😉
    Pokud takto pociťuje praktikování halachy, pak není divu, že mu jako frikulíni připadají všichni striktně dodržující. Lituji ho, jestliže nerozezná věřícího žida od pozéra. Protože pozér je mezi ortodoxními židy něčím velmi raritním, připadají mu tak patrně všichni ortodoxní. Ještě štěstí, že nelze na machršňůrce nosit sviteček Tořičky nebo se producírovat celý den s tefilin na těle…
    Velmi cool by možná také bylo vstoupit do nežidovské kavárny, rozhlédnout se a významně pronést: „Má víra mi zde nedovoluje dát si espreso…“ a efektně odpochodovat. Opona padá. Nadšený potlesk na obě tváře. 😛

  • Vader napsal:

    Subjektivní summa:
    Jiří Blažek – 5 hvězdiček za zajímavý názor a snahu jej na tak malém prostoru vyjádřit.

    Gugi – 5 hvězdiček za „opětování palby“, brilantní literární ekvilibristiku a názor (ke kterému se kloním).

    Hana Mayer – 5 hvězdiček za torquemadovský protiúder plyšovým obuškem, vnesení dalšího úhlu pohledu a za zajímavý názor (ke kterému se lze také klonit; proč stát, když mohu vibrovat).
    Může žid pít kávu v nežidovské kavárně ? Noda beJehuda, povoluje, Chatam Sofer, nikoli.
    Ehm… Ad absurdum, proč si hilelovci se šamajovci vjeli do vlasů toliko verbálně? Protože oba jejich učitelé měli pravdu 🙂

    Vader – týden ban za flood (a propos, o šabatu na počítače nesahám, ale nehubím je).

  • JB napsal:

    Děkuji paní Mayerové za snahu o vysvětlení.

    Z celé „repliky“ mám poněkud smíšené pocity. Na jedné straně mě pochopitelně trochu štve, že mi její autor od začátku do konce předhazuje a podsouvá postoje, které nezastávám a názory, které nesdílím (a to hned od třetí věty dále až do svého druhého příspěvku).
    Pomíjím invektivy zahalené do květnatého slohu, jakož i zcela zbytečně agresivní podtón v celé replice – to k tomu asi patří. Mělo by mě teoreticky těšit, že úvaha, v níž se recenze změnila, vyvolala emoce a minimálně donutila čtenáře přemýšlet (byť někteří čtenáři včetně autora repliky nejspíš nepochopili zcela správně, o co v ní šlo).

    Především jsem ale replice vděčný za jednu věc (byť z ní mám pramalou radost) – potvrzuje totiž, že mé opatrně napsané obavy jsou možná na místě.

    Před dobrými deseti lety jsem se setkal s člověkem, který KŠA (Ganzfriedův) užíval jako mustr pro svůj život. Nebudu jej jmenovat, on sám nakonec již ví nejlépe, jak to všechno doopravdy je… Že si zrovna tento manuál vybral za vzor – proč ne. S jeho způsobem dodržování micvot a chápáním halachot jsem rovněž neměl problém. Tedy až do chvíle, kdy mi začal tvrdit, že pouze tento jediný způsob je správný a cokoli jiného, než to, co je napsané v jeho KŠA, je špatně. Že jen tento způsob židovství je autentický – žádný jiný. A opovaž se ptát nebo, chas ve-chalila, o tom jen na okamžik zapochybovat! Nebo mi dokonce oponovat!! Mor a cholera na tebe i na všechny podobné apikorsim!!! Takhle to tu stojí, tak to tak je jedině správně!

    Pochopitelně, že nebyl jediný, kdo podobné názory zastával a zastává. A když jsem si přečetl repliku, napadlo mě na zlomek vteřiny, zdali onen muž nevstal z mrtvých. Opět ty řeči o tom správném, „autentickém“, ba dokonce „transparentním (!!) judaismu“. Jako kdyby jiné byly neautentické a netransparentní, a tedy nejspíš špatné. Bylo snad židovství, jak je učili rabíni Deutsch, Sicher či Feder ve 20. století transparentní méně, než židovství Chatama Sofera a jeho následovníků o sto let dříve? (A bylo snad židovství v pojetí Chatama Sofera snad méně transparentní, než židovství v dobách Jehudy ha-Nasiho nebo Mošeho Rabejnu…?)
    V tomto jsem tedy replice vděčný – za doplnění a určitého „dokončení“ úvahy pomocí názorné ukázky. Jestli se něčeho obávám, tak právě takových zkratkovitých názorů a zbytečných sporů z nich plynoucí, které v konečném důsledku oslabují jen a jen am Jisrael. Jenže to, co je židovstvo v Izraeli nebo USA zatím schopno ustát (mám na mysli rozdělení na všechny ty nesmyslné denominace a vzájemné vyhazování se z minjanů), by židovská komunita, nacházející se na malém českém rybníce a zdecimovaná dvacátým stoletím, už ustát nemusela.

  • gugi napsal:

    Letím zpět na základnu. Back to England, hero (a tvoje éro). Pumovnice mám vyházené. Za mými zády hoří nacistický průmysl. Takové mívám pocity, vypíšu-li se z duše. 😉

    Přečetl jsem si to po sobě. Zděsil jsem se. To není ke čtení. To se nedá číst. Vždyť jsem chtěl říci něco jiného. Vždyť ten J.B. se v mém textu oprávněně ztratil. Takže nyní trochu jinak.

    KŠA je extraktem Šulchan Aruchu, ten je extraktem Talmudu, zdroje halachy. Eo ipso: KŠA je jedním z mnoha jiných závazných pramenů halachy, a protože ji nijak nekomolí a nedeformuje (jen tlumočí), není nic závadného na tom, uspořádá-li si podle ní žid svoji rutinu a apeluje na své okolí, aby tak učinilo totéž. Toť vše.

    Pojmy „autentické, transparentní“ měly znamenat, Jiříku, že jde o židovství běžně, s jakousi vrozenou samozřejmostí praktikované, procházející se po ulicích N.Y., Parisu, Londonu, Antverp a HLAVNĚ PRAHY I BRNA, v černém oděvu s vlajícími cicit pod sakem; židovství neskrývané a bez rizika napadání, persifláže, pohrdání. Židovství se vším, co k němu patří. Židovství, které dominantní společnost bere bohorovně na vědomí jako přirozený jev a způsob víry u minority a je zcela srozuměna s faktem, že tato minorita chodí v kaftanech a s paesot z kšeftu do kšeftu a v neděli se nefláká. 🙂

    Připomínejme si co, je asur a co je mutar. Vezměme do ruky siderl. Jsme židé. Naším posláním je tikun olam. České židovství nebo židovské češství – co s tím? Je první definováno druhým nebo naopak ? Není místo otázky „kam kráčí“ namístě spíše otázka: kráčí vůbec ? Nejsme tu od toho, abychom plkali komentáře ke komentářům komentářů. Od toho jsou škrabálkové jako já….. Každý ať si vybere jaký chce halachický pramen, coby svůj baedeker – já se jen domnívám, že když už se nabízí tak skvělá příležitost v podobě českojazyčného KŠA, tak se jí chopme a PRAKTIKUJME.

    Tak už se nekoukej nevrle, a utíkej davinen, benšn, lainen. 🙂 WE ARE ONE PEOPLE, jak říkají v Evropském židovském kongresu.

  • JB napsal:

    Vida, tak ono to jde i bez afektu… Dobrá, tak jen pár upřesnění:

    1) KŠA není extraktem ŠA – je to samostatné halachické dílo (Š. Kučera to ostatně píše v předmluvě rovněž)

    2) Halachu jistě nekomolí, naopak, maximálně ji zjednodušuje. Otázku, zdali je to vždy dobře nebo nikoli, nechť si již zodpoví pro sebe každý sám, protože to je věc názoru.

    3) Další otázka je, co má být ono apelování – jestli nenucené pozvání k účasti na plnění smlouvy, nebo agresivní postoj bez špetky tolerance.

    4) Pokud mělo „transparentní“ znamenat „se samozřejmostí praktikované“, Gustíku ;), tak pořád mi není jasné, co je na některých jiných směrech židovství „méně samozřejmé“.
    A poslední otázka: co má být tím vším, „co k tomu patří“ – zdali je to vše, co se k tomu za posledních pár set let nabalilo, nebo naopak to, co v tom za těch pár set (nebo možná tisíc?) let zůstalo stejné… Nebo je to něco mezi? Obě varianty jsou legitimní, obě mají svá pro i proti.
    Souhlasím s tím, že ideální stav je takový, kdy je židovství (ale nejen to) bráno v té které společnosti (nebo přesněji v tom kterém kulturním prostředí) jako jeho přirozená integrální součást a naprosto normální jev – a přitom bez toho, aby přestalo být židovstvím (ergo bez popírání svých ikarim). Ano, to je ideál.

    4) Kráčí vůbec? Já doufám, že ano. Jestli kráčet přestane, tak to znamená, že je na konci cesty a nic ho už nečeká. Ale kam kráčí – kdo to má vědět? O tom rozhodnou ti, kdo právě kráčet budou.

    P.S.: Toho pozéra od věřícího rozeznám, myslím, docela dobře. Věřící zkrátka věří. Šomer micvot střeží micvot. Plní je, dodržuje, to vše samozřejmě a v žádné křeči. Nemá potřebu stavět svou víru či „střežení“ na odiv a předhazovat to ještě ostatním jako doklad své osobní spravedlnosti. Není to pro něj chhvilková módní záležitost. Netluče se v prsa sbírkami halachot, ani je neomlacuje ostatním o hlavu, ví velice dobře, co je mutar a co asur. Pozér? Ten tohle vše naopak dělá. Pak přijde takhle o šabatu domů, všechny poučky, kterými předtím tepal své bezbožné okolí, spláchne obrazně a možná i doslova do záchodu, a zapálí si cigáro….
    Tak doufám, že si snad už trochu rozumíme v tom co je co.

    Mnoho štěstí při „kráčení“ – a příště (bude-li) trochu méně military equipment – pokud jsme one people, tak to půjde i bez toho.

  • gugi napsal:

    K citaci „se samozřejmostí praktikované“ – (přesněji vzato, můj obrat zněl „s … VROZENOU samozřejmostí praktikované“).

    Zmíněný obrat se nevztahuje k té které denominaci židovství, nýbrž ke způsobu praktikování, xakru. 😉 Dělící čára tedy neběží mezi denominacemi, ale v projevu, v podání, v nenucené lehkosti. Znamená to, že je pro někoho (a zde nastupuje důležitý moment rodinné tradice) je naprosto samozřejmé, že ráno praktikuje předepsané úkony, odpoledne a večer rovněž a tak dále o šabesu, Jom Tov atd. atd. Že je pro něj samozřejmostí např. neoškubat dítě či stařenku. O rituálních úkonech ani nemluvě. Že při modlitbě nestojí v přílišné blízkosti rabiho, neboť to je považováno za nadutost. A jiné a jiné každodenní etické zásady. Tak jak to zprvu viděl v rodině a později si to i racionálně zdůvodnil v rámci chinuchu, event. dalšího studia. Že to má zkrátka v genech. „Se vším, co k tomu patří“, tedy up to date, xakru, tedy se vším, co je normální v jeruzalémských, či evropských a amerických synagogách. – prostě podle toho, jaký je minhag. Při amida není zrovna vhodné ani čas teoretizovat o historickém vývoji judaismu. A tady se teprve ocitáme u problematiky „kráčení“. Já se vůbec neodvažuji promýšlet otázky směru vývoje, protože se neodvažuji zodpovědět si samu otázku existence kráčení. Myslím, že šetrněji mluvit už nemohu. Otázka „štěstí“ zde vůbec nepřichází v potaz. 😉

    Judaismus má výrazně nemisijní charakter – nikomu mimo něj se nevnucuje. Uvnitř sebe „apeluje“ na souvěrcovo ratio, tj. říká: „bylo by dobré, kdybys také….“ , ale zároveň se zamračí, spatří-li porušování. Mlátit někomu 63 traktáty Mišny o hlavu je smrtící zběsilost. Přívětivý fanatik mého typu jenom nesouhlasně mlaská „ccc“ nebo syčí, nebo se diskrétně odvrátí. Neboť B-H nám dal ušní lalůčky, abychom neslyšeli a oční víčka, abychom neviděli. 😀

    Moje arogance je kolorytem – nebyl bych to já, kdybych se uchyloval k úlisné, lichotivé mluvě. Urážel bych vás, kdybych s vámi mluvil podle etikety španělsko-habsburského protokolu. 😀 Vůbec se nad tím nepozastavujte, není to osobní – je to u mne „samozřejmé“- tím spíše, že jsme am echad. .-)

  • Talmid napsal:

    ále…misijní charakter není přece vnucování. A judaismus ho měl. Jak jinak by se dostal do Etiopie, k Chazarům, k Beberům a já nevím kam ještě. Dnes se nevnucuje-víme přeci proč. Nevím jestli se k tomu Tóra vyjadřuje, ale typl bych, že to bylo přenecháno na nás samotných.

Podpora

Chcete-li podpořit provoz Eretz.cz symbolickým darem, můžete tak učinit na účet u Fio Banky č. 2100457904/2010 (v CZK v České republice) nebo na účet 2100457904/8330 (v EUR na Slovensku).


Podpořit nákladný provoz serverů můžete i bitcoinem na adresu 1ERETZfyhKgCcJqkFtBQyueN1vPfNaYWvb


BTC QR
Články podle data
Listopad 2011
Po Út St Čt So Ne
« Říj   Pro »
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
282930  
Archiv