… Vaše osvědčené zpravodajství z Izraele a Blízkého východu




Mezi mlýnskými kameny: Židé a evropský multikulturalimus 5.00/5 (100.00%) 1 ohodnocení

Za posledních deset let došlo v západní Evropě k řadě teroristických útoků, násilných aktů s nádechem rasové či náboženské nesnášenlivosti, vraždám, napadení, nepokojům. Namátkou ty nejznámější: 2002 – Španělsko. 2002 Londýn. 2006 – nepokoje v Paříži. 2009 – bombový útok ve Stockholmu.  2011 – Norsko. Od roku 2000 pak lze sledovat markantní nárůst antisemitských útoků po celé Evropě – Německo, Rakousko, Nizozemí, Švédsko, Francie – bestiální umučení pařížského žida Ilana Halimiho, bezpočet útoků na synagogy, hrdinské hanobení hřbitovů, skrytá či otevřená antisemitská vystoupení na veřejnosti, v tisku, v médiích… 70 let po největším protižidovském pogromu v dějinách čelí židovská komunita nárůstu nenávisti podobnému tomu z 30. let 20. století.

Židovská menšina v Evropě je dnes jakoby sevřená mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně zde existují tradiční nepřátelé židů – nacisté (kvůli nimž vlastně multikulturalismus vyvstal jako názor a směr a díky jejichž činnosti je jakýkoli hlas proti multikulturalismu automaticky diskreditován), někteří ultrakonzervativní křesťané (např. katolíci odmítající vzít na vědomí existenci 2. vatikánského koncilu aj.); dále „tradiční“ rasisté a radikální nacionalistické skupiny (nikoli nutně obdivovatelé Hitlera) – tedy kruhy, které samy evropský politický multikulturalismus nesou velmi nelibě, považují ho za zlo (a často také za židovský vynález) a patří mezi jeho skalní odpůrce. Tyto kruhy se o slovo hlásí čím dál víc a jejich hlas je nejen silnější, ale především stále častěji respektovaný i v kruzích blízkých vysoké politice, což je jev, o kterém si neonacisté donedávna mohli nechat jen zdát.

Na druhé straně jsou ale Židé samozřejmě trnem v oku i zástupcům ultralevice (jako agenti světového sionismu, kosmopolité, pánbíčkáři a imperialističtí kapitalisté) a také řadě menšin, které multikulti-ideály propagují, ať už z důvodu skutečného přesvědčení o správnosti dané ideologie, nebo z důvodů zcela jiných.

Není náhodou, že nejen v západní Evropě, ale i v České republice stále častěji a otevřeněji slýcháme protižidovské (nebo maskované jako protiizraelské) kázání z mešit (kázání Lukáše Větrovce nebo Kareema el-Badawiho) a protižidovské a protiizraelské výpady se již dávno neomezují na neonacistické buňky, ale objevují se na webových stránkách a zdrojích věnovaných islámu, přičemž nacisté s muslimy nacházejí společnou řeč častěji, než je zdrávo. Ale zatímco počet přívrženců neonacistických hnutí spíše stagnuje, počet protižidovských výpadů z druhé skupiny v posledních deseti letech neustále roste – a to nejen díky právní nepostižitelnosti tzv. „antisionistických“ postojů (především v Nizozemí, Francii, Belgii a Norsku). Verbální i fyzické útoky na židy ze strany jiných náboženských či etnických menšin nejsou výjimkou potvrzující pravidlo, naopak, v západní Evropě mají právě příslušníci menšin (především z řad muslimů, Arabů a jejich potomků) na svědomí většinu antisemitských incidentů.

Jak z toho ven? Židé se nemohou jen tak postavit na stranu radikálních odpůrců islamizace Evropy, případně multikulturalismu jako takového, a to zde dvou důvodů. Jednak tyto kruhy mají na židy často stejný názor jako na dotyčné „jinokultury“ a tudíž zde existuje reálná možnost, že pokud by se skutečně realizovaly plány těch, kteří by rádi viděli muslimy „přesídlené“ kamsi jinam, pak by Židé jeli hned vzápětí za nimi. Dobrým důkazem jsou např. výlevy z pera šéfredaktora eurabia.cz Adama B. Bartoše, který ukazuje poměrně jasně směr, jenž u těchto elementů nabere nenávist vůči muslimům a odpor k islamizaci – po muslimech jsou na řadě židé. Druhý důvod je kolektivní morální imperativ, který v sobě židé nosí (nebo by měli nosit – a to nejen kvůli 2. světové válce): To, co se stalo nám, se nesmí opakovat, nesmí se to stát nikomu jinému.

Jak tedy vyjádřit své obavy (které jsou na místě) a nebýt přitom zařazen automaticky mezi Hitlerovy pohrobky? Nebo mají židé nadšeně aplaudovat tomu, že v místech, kam se nastěhovalo větší než malé množství muslimských emigrantů, je dnes nebezpečné chodit s kipou na hlavě a markantně vzrostl počet protižidovských útoků? Mají být šťastní za to, že mladými muslimy je oslavován Hitler a na protiizraelských demonstracích padají výhrůžky jako „Připravte se na skutečný holokaust“?

Proč multikulturalismus nefunguje aneb „salátová mísa a tavicí kotel“

To, že multikulturalismus, jenž je v řadě zemí povýšen na státní ideologii a politický směr,  nefunguje, přiznala i představitelka politicky pravděpodobně nejkorektnější země Evropy Angela Teflon Merkelová – to, že z principu fungovat nemůže, už většina politiků nepřizná nikdy.

Definujme nyní tedy, co přesně znamená multikulturalismus. Multikulturalismus (překvapivě) není soužití lidí různých ras nebo náboženství na jednom místě, jak se řada lidí mylně domnívá, ale něco docela jiného.

Každá oblast/země (případně i stát) si nese svou svébytnou kulturu. Německo-syrský sociolog Bassam Tibi ji kdysi pojmenoval vedoucí kulturouleitkultur. Tibi tento pojem používal především ve smyslu leitkultur celoevropské, a samozřejmě vzbudil otázku, jaká tato leitkultur vlastně je (sám Tibi sice nebyl příznivcem multikulturalismu, ale ani monokulturalismu – spíše mu konvenovala jakási forma kulturního pluralismu). Leitkultur je samozřejmě do určité míry ovlivnitelná a může se i měnit. Nejčastěji tak, že jedna leitkultur vyklidí pole a je nahrazena jinou. Leitkultur má dvě vlastnosti:

  1. Je jen jedna. Vždy a za všech okolností. Neexistují a nemohou existovat dvě leitkultur vedle sebe.
  2. Je. Není možné, že by nebyla. Pokud by náhodou přestala v dané civilizaci existovat, nezůstane po ní neobsazené vakuum. Okamžitě ji nahradí jiná. Tak tomu bylo vždy během tisícileté historie lidských civilizací. A zde je kámen úrazu soudobého politického multikulturalismu.

Evropané, šokováni a otřeseni tím, co spáchal nacionální socialismus a v jak zrůdnou formu dokázal vyrůst, transformovali svoje zděšení po roce 1945 postupně do nové ideologie, ve které není pro upřednostňování jedné kultury místo, kde slova jako národ či patriotismus jsou pomalu nadávkami. A leitkultur? V moderním evropském politickém multikulturalismu se žádná kultura nesmí považovat za leitkultur. Všechny kultury jsou si (oficiálně) rovny a žádná nemá právo vnucovat své normy té druhé. To je základním principem a také základním problémem multikulturalismu, který jej odsuzuje k nefunkčnosti.

Je to samozřejmě na první pohled velmi krásná idea (podobně jako ta, že „když všichni všechno všechněm dáme, tak budeme všichni všechno mít dohromady“), ale v reálu stojí a padá s předpokladem, že i ona „druhá“ (třetí, čtvrtá, pátá, x-tá) kultura se bude chovat stejně vůči „bývalé“ leitkultur, tedy shovívavě a s respektem (a vytvoří tak onen ideál „salátové mísy“, kde všechny složky zůstávají samy sebou, jako protiváhu konceptu amerického „tavicího kotle“, ve kterém se všechny složky rozpustí a asimilují se do jedné). Což zkrátka nejde. Jakmile leitkultur není dost silná, aby se udržela, či dokonce bláhově opustí své místo dobrovolně, jako je tomu v případě současné západní civilizace, je dříve nebo později nahrazena jinou.

Otázka je nasnadě – co je charakteristické pro západoevropskou leitkultur? Lidská práva včetně práva svobodné volby, relativní rovnoprávnosti žen, práva jíst a pít co chci, práva na spravedlivý soud, presumpce neviny, jak se domníval Tibi? Ještě před dvaceti lety jsme si o něčem podobném mohli nechat zdát i my. Pro řadu zemí nepoznaný luxus i dnes. Je ale snad něco špatného na tom, že se této společnosti a těchto ideálů nechci vzdát? Že chci tuto leitkultur zachovat a že nechci, aby byla nahrazena jinou, kde je možné legálně setnout hlavu člověku obviněnému z čarodějnictví, kde ženy musí bojovat za právo řídit auto, kde je znásilnění považováno za adekvátní způsob řešení manželských neshod či spravedlivý trest za nošení oblečení odhalující více, než zápěstí; kde mi tlupa kleriků diktuje, co se mi má líbit a co si mám myslet? Odmítat ideu multikulturalismu v podobě, v jaké ji evropští politici svým voličům servírují, přece neznamená ani omylem zařadit se do zástupu hajlujících idiotů (byť se tak po hříchu často děje). Na to je ovšem potřeba uvést na pravou míru následující mýty.

Mýtus č. 1.: Odmítat multikulturalismus znamená být rasistou

Nelíbí se vám multikulti představa světa? To jste jistě příznivec rasově čistého nic než národa. Samozřejmě, že se najdou tací, kteří budou tvrdit, že člověk určité barvy pleti nemůže být zcela součástí kultury, kterou dominantně tvoří lidé „jinak barevní“, ale objektivně vzato se jedná o naprostou hloupost. Nesouhlasit s ideou multikultieuropa člověka nemusí nutně vrhat do stejného pytle s různými individui, kteří bombery a parademarše s pochodněmi vyměnili za slušivá tesilová saka a teplá místečka na různých ministerstvech, a vyřvávání „(doplňte libovolnou menšinu) do plynu“ upgradovali na „obranu tradičních kulturních hodnot a rodiny“ (kterou podle nich rozvrací jistá 4% část populace, ale o tom snad někdy jindy). To, že je nějaká společnost multietnická, neznamená, že je multikulturní. Pokud lidé různé barvy pleti sdílí stejné hodnoty, pak jsou bez ohledu na etnicitu příslušníky stejné leitkultur a mohou žít bez problémů pospolu (samozřejmě za předpokladu, že tato leitkultur odmítá mýty o nadřazenosti či podřadnosti určitých ras).

Mýtus č. 2.: Být odpůrcem multikulturalismu znamená nenávidět „neevropské“ náboženské směry

Druhá nejčastěji opakovaná hloupost. Příkladem budiž legendami opředené maurské Španělsko. Tam rovněž žili lidé různých náboženství i různých etnik, avšak nejednalo se ani v nejmenším o multikulturní společnost. Kultura celé tamní společnosti byla maurská, se všemi vnějšími a vnitřními rysy, od oblékání, jazyka, jmen až po způsob myšlení. To, že je nějaká společnost multireligiozní, neznamená, že je multikulturní. Navíc pokud se ohlédneme do historie, má náboženství na podobu leitkultur minimální vliv. Naopak, leitkultur daného regionu – za předpokladu, že je dostatečně silná a dokáže své principy hájit a jejich dodržování vymáhat – dokáže ovlivnit je. Stačí se jen podívat, jakou proměnu prodělalo křesťanství na své cestě Evropou – od více méně helenizovaného židovství z předního Východu až po de facto adaptované původní pohanské kulty jižní, střední a západní Evropy.  Islám v oblasti arabského poloostrova je odlišný od islámu v oblasti Persie nebo Hindukúše, křesťanství ve středomoří je natolik odlišné od křesťanství v severní Evropě, že se až člověk diví, jak mohla jednotná západní církev vydržet až do Luthera. A judaismus? Od Ruska až po Maroko nacházíme tolik „judaismů“, vždy přizpůsobené leitkultur té či oné oblasti.

Lze ale namítnout, proč ke stejnému efektu nedošlo v případě soudobých islámských komunit v Evropě? Kde je onen „euroislám“, ke kterému Bassam Tibi vyzýval (a který začíná připomínat yettiho – většina lidí o něm slyšela, ti zasvěcení o něm hovoří, ale ještě ho nikdo nikdy neviděl)? Kde jsou muslimové, kteří své náboženství uvedli v soulad s moderní evropskými hodnotami, nebo chcete-li – s moderní evropskou leitkultur? Na tuto otázku existují dvě odpovědi. Jedna se nabízí ihned – to by napřed musela nějaká moderní evropská leitkultur být dostatečně silná, aby své hodnoty dokázala uplatnit. Wahábbističtí kazatelé  nesoucí s sebou zcela jinou leitkultur a odmítající se přizpůsobit evropské kultuře (zvláště pak když to po nich nikdo nevyžaduje a v rámci zachování politické korektnosti by si to nikdo ani nedovolil žádat), zkrátka příliš dobrého do náboženského soužití nepřinesou.

Druhá odpověď by pochopitelně vyžadovala mnohem více prostoru a vychází z historického vývoje islámu. Na rozdíl od judaismu, který se od r. 586 př. o. l. musel vyrovnávat s postavením menšiny v rámci větších celků; na rozdíl od křesťanství, které si první staletí prožilo pronásledování a o své místo na slunci muselo tvrdě bojovat a vždy něm existovala idea oddělení náboženství a státu, vznikl islám jako mocná nábožensko-politická síla, která až do období kolonialismu nepoznala cizí nadvládu a nikdy nemusela řešit situaci, se kterou např. židé měli již tisíciletou zkušenost.  Čímž je možné odpovědět i na otázku, jak je možné, že např. Koptové, pocházející ze stejného prostředí, jako muslimští Egypťané a hovořící stejným jazykem, tvoří v Německu naprosto bezproblémovou komunitu, která se bez větších zádrhelů přizpůsobila normám společnosti (nemluvě o podstatně menší nezaměstnanosti, bezproblémovém přijetí jazyka nové vlasti a 100% docházce do škol).

Co dál s multikulturalismem?

Ostrakizováním názoru, že na multikulturalismus lidstvo není připraveno (a pravděpodobně stěží někdy bude) nebude problém, který s sebou multikulturalismus nese, vyřešen. Nezabrání novým útokům ať už z té či oné strany konfliktu. Naopak, zametání problémů pod pomyslný koberec a přivírání očí nad situací vymykající se kontrole pravděpodobně přinese ještě více takových tragédií. A co je nejhorší – nejvíc z této situace budou těžit právě ti, kteří jsou skutečnými rasisty a xenofoby v tom nejhorším slova smyslu. Nebudou-li demokratické prvky ve společnosti jednat a nebudou-li nazývat věci pravými jmény, nebudou-li požadovat, aby zákon platil pro každého a aby si každý byl před ním roven, ženou jen vodu na mlýn demagogům, kteří využijí obecné naštvanosti, jen lehce zabrnkají na strunu národní či jiné hrdosti, nabídnou rychlé (možná i konečné) řešení – a pak už jen posbírají laciné politické body. Přitom pro řešení problému udělali tito tlučhubové ještě méně nebo vůbec nic (vzorový příkladem je chování jisté ideové odnože NSDAP, tzv. Arbeiterpartei der Sozialgerichtigkeit, která se vyskytne kdykoli, kdy je šance, že projev jejich předsedy bude poslouchat více lidí, než jen jeho schutzstaffel).

Před dvěma tisíci lety drobná sekta hlásající univerzalitu zaslíbení a vykoupení hlásala ústy svého učitele lásku (dokonce i) k nepříteli. Pozdější učitelé tohoto náboženství tuto lásku vztáhli téměř na kohokoli – kromě židů. Nové náboženství ani v nejmenším nezlikvidovalo averzi, kterou vůči židovské kultuře chovala kultura antická řecká, pouze ji morfovalo do nám známého antijudaismu. Ani revoluce a ideály osvícenství nenávist vůči židům neeliminovaly – jen nábožensky motivovaný antijudaismus změnily na nenávist založenou na národnostním a posléze na rasovém základě. Rovnost, svornost a bratrství – ano, jistě, až na židy. Komunismus rovněž sliboval rovnost všech – tedy až na nepřátelské třídy, mezi které – co čert nechtěl – se záhy dostali samozřejmě i židé. A multikulturalismus? Zatím jen hlásá ideály, které se až nebezpečně podobají ideálům výše zmíněných ideologií a svou averzi vůči židům (společensky samozřejmě nepřijatelnou) filtrují někteří multikultiaktivisté skrze nenávist k Izraeli, obviňování Izraele z apartheidu, genocidy, nacismu atd. Jaké důsledky bude mít časem politický multikulturalismus pro židy? Snad ne tytéž, jako měla každá ideologie slibující mír, lásku a světlé zítřky za každou cenu.

3 reakce na Mezi mlýnskými kameny: Židé a evropský multikulturalimus

  • carlos napsal:

    Děkuji za pěkný článek.
    Chci se zeptat na jednu věc, která s tématem přímo nesouvisí, ale mluvíte o ní. Píšete, že křesťanství v Evropě je „de facto adaptované původní pohanské kulty jižní, střední a západní Evropy“. Můžete to nějak rozvést? Moc mě to zajímá jelikož jako křesťan nehodlám mít s pohanskými kulty nic společného. Děkuji

  • Fanuel napsal:

    Shalom Shabbat….. obsáhlé dílko……. ,,Nový světový řád“, který bude založen na univerzálních občanských i lidských právech zakotvených v ústavních pořádcích příslušných zemí je nedílnou součástí problémů dnešního demokratického vývoje , jak v Evropě…USA…Tak i v Tichomořském paktu….Ruské federace, Indie, China, Latinská Ammerika.

    Náboženství hrálo..hraje a bude hrát na cestě k demokracii, která se stále vyvíjí není ,,konstantní“ stále větší a větší roli. Na jedné staně demokracie a její výklad, že lidstvo je si schopno vládnou samo. A na druhé straně náboženství (jak které) a jeho výklad, že lidstvo není schopno si samo vládnout.
    Příchodem roku 1948 a to, co tomu předcházelo je jasným důkazem návratu Izraele z diaspory…….celkem se za dobu historie ….historie opakuje třikrát. 1)Egypt…2)Babylon….3)Evropa…????

    Stát Izrael a jeho směřování do rodiny demokracie je na rozdíl od rodiny islámu na správné cestě. Je, jako vždy jen začátkem pernamentniho boje za svobodu…univerzální občanská i lidská práva v moderních dějinách ,,svatého“… Izraele. V novém ,,světovém řádu“. Multi-kulti….není a nikdy nebyl problém….stěhování národů je toho důkazem…Ovšem ta kultura, která byla schopna se ubránit příchozím, byla jistě vždy na vrcholu moci. Rozklad všech hodnot začal až příchodem demokracie…zrušením kmenového a rodového pořádku a nastolením postupného vytěsňování hodnot obsažených ve dvanáctero od (JHVH). Sama podstata demokracie nemůže za současných poměrů přinést klid a pokoj…nemůže přinést klid a pokoj mezi islámem a demokracii… nemůže přinést klid a pokoj mezi vyspělou demokracii……socialismem……. a islámským právem ,,ŠÁRIA“. Tahle mezi světová konstelace hraje a bude hrat mezi kulti -multi a terorismem přímou úměru. Evropa je na cestě k ,,Chalifátu“ a základy jsou položeny, skrz demokracii a ,,Minarety“.

    Vždy platilo u muslimů a platí….kam noha muslima vstoupila je ,,islámem zničena“.
    Náboženský boj je na pořadu dne a to mezi islámem a vyspělou demokracii….mezi univerzálními občanskými i lidskými právy a mezi islámským právem šária.
    Stanek Frantisek Fanuel

  • JB napsal:

    carlos:
    Jedná se vskutku o okrajovou informaci, ale pokusím se to vysvětlit: jde o to, že z pohledu kulturního je patrné, že tak jako východní křesťanství adaptovalo prvky řeckého, potažmo východního (židovského, řeckého, perského, babylónského) předkřesťanského způsobu uctívání boha/bohů (přizpůsobilo se tamní a tehdejší leitkultur), tak ke stejnému průběhu došlo na západě – v západním křesťanství lze dodnes nalézt řadu připomínek nejen raně křesťanských a židovských ritů, ale i předkřesťanských římských kultů (nejznámější je asi jedno z neoficiálních označení pro biskupa římského: pontifex maximus – nejvyšší velekněz, vedle něhož se paralelně vysktuje oficiální titul summus pontifex). Řada remnantů pochází z dob „divokého synkretismu“ z prvních staletí církve (kdy ještě církev sama neměla zcela jasno co je co a existovala v ní hnutí, která byla až po delší době prohlášena za heretická) a nacházejí se v křesťanství stále, i když ve velmi skryté a především „teologicky neškodné“ podobě.
    Stejným způsobem, tj. zaměřeným na kulturní aspekty, nikoli na teologické, je možné analyzovat i židovství nebo islám (a to jsem nezmínil katolicismus a lidové zvyky v latinské Americe, což je názorná a poměrně dobře zdokumentovaná ukázkou, jak např. k této „infiltraci“ nekřesťanských prvků do křesťanství docházelo).

    Jako věřícího vás to ale, myslím, nemusí nijak znepokojovat. Pro věřícího je (nebo mělo by být) důležité především to, čemu věří, popřípadě jestli tomu opravdu věří.

Podpora

Chcete-li podpořit provoz Eretz.cz symbolickým darem, můžete tak učinit na účet u Fio Banky č. 2100457904/2010 (v CZK v České republice) nebo na účet 2100457904/8330 (v EUR na Slovensku).


Podpořit nákladný provoz serverů můžete i bitcoinem na adresu 1ERETZfyhKgCcJqkFtBQyueN1vPfNaYWvb


BTC QR
Články podle data
Prosinec 2011
Po Út St Čt So Ne
« Lis   Led »
 1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293031  
Archiv