… Vaše osvědčené zpravodajství z Izraele a Blízkého východu




Ohodnoťte článek

PRINCETON – V době, kdy svět přihlíží vyhlazování syrského města Homs a krize se přelévá do sousedního Libanonu, je čas položit si otázku, co odlišuje velké mocnosti od malých. Mezinárodní hvězda Turecka v posledních několika letech setrvale stoupá: z premiéra Recepa Tayyipa Erdoğana dělají v mnoha blízkovýchodních a severoafrických zemích hlavní osobnost setkání a ministr zahraničí Ahmet Davutoğlu cestuje po světě coby zástupce stále vlivnější velmoci. Turecko a Indonésie se navíc zařadily vedle států BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína) na seznam nejdůležitějších rostoucích globálních hráčů.

V případě současného syrského masakru však Turecko stojí před klíčovou zkouškou svých regionálních a globálních aspirací. Je načase, aby jeho vedoucí představitelé přestali řečnit a začali jednat.

S nápadem vytvořit na syrsko-turecké hranici nárazníkovou zónu pro syrskou opozici přišel Davutoğlu poprvé před třemi měsíci, když byl počet mrtvých v Sýrii oproti dnešku zhruba poloviční. Erdoğan se stal v polovině listopadu druhým regionálním vůdcem (po jordánském králi Abdalláhovi), který otevřeně vyzval syrského prezidenta Bašára Asada k odstoupení. A na konci listopadu Davutoğlu znovu potvrdil, že turecká vláda diskutuje o různých humanitárních plánech, včetně možnosti vytvoření nárazníkové zóny.

Od té doby však jediná skutečná akce nevzešla od Turecka, nýbrž od Ligy arabských států, která vyslala do Sýrie pozorovatele a zformulovala plán politického přerodu této země. A poté, co Rusko a Čína tento plán v Organizaci spojených národů vetovaly a co syrské jednotky shromážděné kolem Homsu (a Zabádání) dávají všemi způsoby najevo, že mají skutečně v úmyslu srovnat se zemí vše, co jim stojí v cestě, navrhl Davutoğlu „co možná nejrychlejší“ uspořádání konference, která „podpoří mezinárodní porozumění mezi všemi zúčastněnými zeměmi“.

Konference? Turecko v podstatě navrhuje další rozhovory, čímž znovu oddaluje akci, která by mohla změnit reálnou situaci.

K zabíjení se nikdy nemá přistupovat lehkovážně. Turci mají mnoho důvodů obávat se důsledků vyslání svých vojáků do Sýrie, i kdyby je k tomu vedly nejchvályhodnější humanitární záměry. Turecko a Sýrie spolu stále vedou hraniční spory; pohled na to, jak turečtí vojáci překračují hranici – i kdyby se nacházeli za liniemi syrských opozičních bojovníků –, by v mnoha Syřanech probudil nacionalistickou hrdost a posílil Asadovu interpretaci, podle níž jde o terorismus a vzpouru podněcovanou ze zahraničí.

Přesto má Turecko zdaleka nejvýhodnější pozici k tomu, aby Asadovi jasně ukázalo, že mezinárodní společenství to myslí vážně, když požaduje, aby zanechal zabíjení. V úzké spolupráci s místními koordinačními výbory by měla Ankara poskytnout logistickou, zpravodajskou, zbrojní, výcvikovou, komunikační, a dokonce i leteckou podporu, aby pomohla Svobodné syrské armádě (FSA) zavést podél severozápadní hranice Sýrie zóny bez zabíjení.

Zejména by Turecko mohlo FSA pomoci přerušit komunikační linie syrské armády a odepřít vládním jednotkám přístup do celých oblastí koordinovaným uplatňováním zpravodajských informací včasného varování a nasazením protitankových a protiletadlových zbraní. FSA by pak mohla být schopna izolovat místní velitele syrské armády a pokusit se dojednávat příměří a dezerce, takže by nakonec vybudovala ubránitelný řetězec populačních center. Kdyby tato strategie selhala, muselo by Turecko a členové Ligy arabských států zvážit vyslání pozemních vojsk s rozsáhlou logistickou a zpravodajskou podporou NATO.

Pozornost se nyní upírá na Turecko, ale v obecnější rovině se tato otázka týká mnoha států mimo Sýrii, ba dokonce i mimo Blízký východ. Moc nepramení z pouhé velikosti, strategické polohy, silné ekonomiky, schopné diplomacie a vojenské kapacity. Moc vyžaduje také vůli jednat – pochopení, že skutečné vedení znamená odvahu podstupovat a realizovat rozhodnutí, která jsou v některých kruzích hluboce nepopulární.

Spojené státy bývají někdy příliš ochotné uchylovat se k silovým řešením. Invaze do Iráku bez přesvědčivých důkazů o existenci zbraní hromadného ničení v této zemi, bez mezinárodní legitimity i bez dostatečné přípravy na závazky, které z invaze vyplynou, slouží jako krutá připomínka lidských i materiálních nákladů překotného vstupu do války.

Rozhodná akce prezidenta Billa Clintona ve vztahu ke Kosovu v roce 1999 naopak zachránila celou jednu zemi, stejně jako intervence NATO v Bosně o čtyři roky dříve přivedla zúčastněné strany k jednacímu stolu a zastavila zabíjení. Podobně i ochota Velké Británie rozmístit v roce 1999 u břehů Sierry Leone vojáky napomohla k ukončení strašlivého konfliktu během několika týdnů a francouzská intervence v Pobřeží slonoviny loni na jaře pod mandátem OSN zastavila povolební občanskou válku, která se rychle vymykala kontrole.

Ochota Austrálie vyslat v roce 1999 jednotky do Východního Timoru, opět pod mandátem OSN, možná nejen zachránila tuto zemi, ale současně pomohla proměnit i Indonésii. Jednou ze známek rostoucího vlivu Indonésie je totiž skutečnost, že její armádu – která dříve terorizovala a masakrovala obyvatele Východního Timoru – lze dnes povolat do služby lidských práv v tamním regionu. Podobně i rozhodnutí Brazílie vyslat v roce 2004 na Haiti své vojáky v rámci Stabilizačních sil OSN posílilo obraz této země coby zodpovědné regionální mocnosti.

Jistě, Sýrie je mnohem nebezpečnější podnik než Haiti, ale kdyby kupříkladu paraguayská či uruguayská vláda v masovém měřítku vystavovaly své občany brutálnímu zacházení, svět by právem upíral zrak na Brazílii jako na zemi, která by měla stát v čele reakce. V Africe to zase často bývají nigerijské jednotky, kdo hraje klíčovou roli pod mandátem Africké unie nebo Hospodářského společenství západoafrických států.

Země, které se rády honosí vnějšími znaky velmocenského statusu – podřízenou úctou projevovanou jejich diplomatům, účastí na globálních debatách na vysoké úrovni v zahraničí, pořádáním důležitých diplomatických konferencí doma a předpokladem, že je nutné s nimi konzultovat veškeré významné události či krize v jejich regionu –, musí akceptovat také povinnosti, které tato role obnáší. Musí být připraveny nejen mluvit, ale i jednat.

Anne-Marie Slaughterová, bývalá ředitelka politického plánování na americkém ministerstvu zahraničí (2009-2011), je profesorkou politiky a mezinárodních záležitostí na Princetonské univerzitě.

Copyright: Project Syndicate, 2012.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.

Přetištěno s laskavým souhlasem Project Syndicate, kde článek vyšel pod názvem Turecká zkouška.

Podpora

Chcete-li podpořit provoz Eretz.cz symbolickým darem, můžete tak učinit na účet u Fio Banky č. 2100457904/2010 (v CZK v České republice) nebo na účet 2100457904/8330 (v EUR na Slovensku).


Podpořit nákladný provoz serverů můžete i bitcoinem na adresu 1ERETZfyhKgCcJqkFtBQyueN1vPfNaYWvb


BTC QR
Články podle data
Únor 2012
Po Út St Čt So Ne
« Led   Bře »
 12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
272829  
Archiv