Bašár Assad foto: Somali.net
„Arabské jaro“ mělo svou předehru v březnu 2003, kdy Spojené státy zahájily vojenskou intervenci do Iráku, jejímž cílem bylo svržení diktátorského režimu prezidenta Saddáma Husajna a nastolení demokratické vlády pod dohledem USA. Záminkou k intervenci byly „zaručeně důvěryhodné informace CIA“, podle nichž se na území Iráku nacházely zbraně hromadného ničení, které však, i přes desetiletou přítomnost speciálních vojenských jednotek USA, nebyly dodnes nalezeny. Dodnes také není v Iráku nastolena demokracie a země prochází spíše libanonizací, tedy boji a bombovými atentáty různých náboženských a politických uskupení mezi sebou, případně namířených proti americkým silám umístěným v zemi. Kdysi hospodářsky a kulturně vyspělá irácká křesťanská menšina prakticky neexistuje a její zbytky žijí pod neustálou hrozbou ze strany islámských radikálů všech odstínů. Opravdové „arabské jaro“ se přihlásilo koncem roku 2010 v Tunisku a po lidových bouřích a demonstracích proti autoritářskému prezidentovi Zínu Abidínu ibn Alímu se v lednu 2011 ujala vlády relativně umírněná islámistická strana Hnutí obnovy v čele s Rašídem Ghannúšim.
Zasedací sál polského Sejmu foto Wikipedia
Parlament ve Varšavě většinou 222 hlasů (proti 178) nepřijal nový zákon o rituální porážce v Polsku. To se týká současně rituální porážky podle židovských zákonů kašrutu a podle muslimských zákonů halalu. Podle rabína Shudricha (vrchního rabína Polska) existuje zákon z roku 1987 o vztahu mezi státem a židovskou komunitou jehož součástí je i povolení rituální porážky pro místní židovskou komunitu, což by mohlo znamenat, že nyní se jedná o zákaz rituální porážky zejména pro export. Tedy, že jde o to, zabránit prodeji masa na především evropské židovské a muslimské trhy. Jedná se o nemalou čásku a přesto je takto zdánlivě znevýhodněn polský zemědělec, který dobytek či kuřata pěstuje. Neumím si představit zemi, která by takto znevýhodnila své vlastní producenty, jenom kvůli tomu že nějací útlocitní aktivisté nemohou snést představu, že vousatí cizinci podřezávají polské krávy či kuřata. V Polsku se přece také loví zvěř a to není příliš útlocitná zábava a na lecjakém dvorku se podřezávají pašíci a také to nikomu nevadí. Proč tedy zrovna ta židovská a muslimská porážka je problém natolik velký, že hrdý polský sejm znevýhodní své zemědělce. A zde je třeba si položit otázku, zda skutečně znevýhodní své zemědělce, anebo jim nabízí jinou alternativu. Například jiné odbytiště, například Čínu a tady patrně je pravý důvod, proč problémy s šchitou začaly právě v době, kdy se od roku 2012 začínají intenzivně rozvíjet obchodní styky s Čínou a kdy export zemědělských produktů do Číny vzrůstá o stovky procent. Je tu totiž ještě jeden aspekt, zatímco na exportu do Evropy vydělá zejména producent a ostatní faktory jsou zanedbatelné, při vývozu do Číny a na další trhy Dálného východu, vzniknou zisky pro dopravce a také pro stát v podobě cel. Nemůžeme nepřipomenout různá bizarní ustanovení Evropské unie, která zemědělcům a úředníkům komplikují život. Nelze tedy vyloučit, že za všemi konstrukcemi o omezování práv menšin, antisemitismu, práv zvířat atd. je pouze jedno jediné a to obyčejný kšeft. Pro celou situaci je podle všeho jedno řešení, a to přesvědčit Číňany, že nejlepší maso je košer a pak by opravdu mohli být všichni spokojeni.
Pokračovat ve čtení “Proč Sejm zakázal rituální porážku v Polsku – možná odpověď” »
Benjamin Netanjahu k vměšování Evropské unie
Předseda izraelské vlády Benjamin Netanjahu včera odpoledne ve svém úřadu v Jeruzalémě konzultoval postoj Izraele na rozhodnutí Evropské unie „přidat do budoucna podmínky ke kontaktům mezi EU a Státem Izrael.“
Premiér jednal s ministryní spravedlnosti a předsedkyní strany Tnua (Hnutí) Cipi Livni (Tzipi Livni), ministrem hospodářství a předsedou strany Bajit Jehudi (Židovský domov) Naftalim Benetem (Naftali Bennett) a náměstkem ministra zahraničí Zeevem Elkinem.
Pokračovat ve čtení “Izraelský premiér odmítl diktát Evropské unie (+ video)” »
15. srpna 2005, 10. Av 5765, zahájila vláda Izraele jednostranné Stažení z Gazy, při němž bylo ze svých domovů vystěhováno 9.000 židovských obyvatel obcí v Pásmu. Navzdory masovým demonstracím proti Stažení a „oranžové kampani“ premiér Ariel Šaron plán realizoval v naději, že sníží bezpečnostní problémy a zlepší demografické podmínky 1,5 milionu Arabů, žijících v Gaze. Po dokončení evakuace bylo všech 21 židovských obcí v Gaze srovnáno se zemí. Stát zůstaly jen synagogy – které pak byly vypáleny arabským davem.