… Vaše osvědčené zpravodajství z Izraele a Blízkého východu




Jak psát o Jeruzalému II 5.00/5 (100.00%) 9 ohodnocení

???????????????????????????????

Tel Aviv – a podobně i ostatní pobřežní města – je jistě zajímavý, ale v Izraeli je jistěže hlavním magnetem Jeruzalém. Do Svatého města jsem přijel šerutem 29. ledna 14 kolem jedenácté dopoledne. Už jen cesta sem od středomořského pobřeží je fantastická, a to člověk ani nemusí vědět, co všechno se odehrávalo na místech, jimiž projíždí, jaké strašné boje třeba probíhaly u Latrunu v letech 1947-48. Dálnice postupně stoupá do hor, a když jsou hřebeny překonány, je před námi Jeruzalém, jehož západní předměstí už jsou dosti roztahaná, od centra vzdálená. A pak dolů Jaffskou ulicí ke Starému městu.

Právě to, co si člověk jen velmi těžko dokáže představit, byť byl četl tuny knížek o Jeruzalému, je jeho jedinečná poloha uprostřed hor. Mně to trochu připomnělo snad jen Kathmandu, které však je skoro v rovině, ovšem obklopené horami mnohonásobně vyššími, než jsou zdejší. Sám starý Jeruzalém je na kopci (původně tu těch vyvýšenin bylo více, ale ty už místy překryla architektura), obklopeném dvěma věhlasnými údolími, tedy Ge Hinom neboli „Gehennou“ na západě a jihu, kdežto na východě je to Kidron čili Yehosafat, kde mají všichni lidé jednou vstát z mrtvých. Ale kromě jihovýchodu, kde se obě údolí spojují v jedno, a to pak prudce klesá mnoho set metrů k Mrtvému moři, je jeruzalémská vyvýšenina, tedy vlastně chrámová hora Mória, případně Sión v širším slova smyslu, k nimž lze počítat i dnes již vrstvami překrytý pahorek Ofel, obklopena ještě vyššími kopci: z východu Olivetskou horou s vrcholem zvaným Nob, jejíž severní hřeben tvoří hora Skopus a jižní pak hora Pohoršení (viz Králů, 2, 13-14); ze západu a severozápadu kopci pokrytými zástavbou „Nového Jeruzaléma“, tedy nového židovského města, které v letech 1948-67 bylo tím jediným, co v Jeruzalémě Izraeli patřilo; na jihu pak, za údolím Hinom a sousedními proláklinami je to vrch Talpiot, bod strategicky tak významný, že si jej za své sídlo již ve 40. letech vybrala vojska OSN, která tu ostatně mají základnu dodnes. Geografická poloha Jeruzaléma snad nejspíše připomene některá toskánská města, např. Sienu, Volterru, San Gimignano, ale vlastně v něčem je podobné i Praze, jenže bez řeky a se Starým Městem na místě Hradčan a místo pražského Starého Města a místo Dejvic by tu musely být dva další Petříny.

Jak zřejmé z předchozího, člověk začne v Jeruzalémě blouznit ještě dřív, než se ponoří do kulturních, etnických a hlavně náboženských spletitostí Svatého města, a ani se ho nemusí týkat tzv. „jeruzalémský syndrom“, jenž tu, jak známo, postihl dokonce i Homera Simpsona. Stačí se podívat poprvé na úchvatnou jeruzalémskou scenérii!

Z mé zřejmě beznadějné snahy popsat slovy místní geografii a topografii slovy je snad patrné aspoň jedno: totiž že místní dramatičnost historických, náboženských a kulturních střetů zde zcela koresponduje s dramatičností zeměpisnou. Z renesančních mistrů má kromě Leonarda nejfantastičtější scenérie asi Andrea Mantegna, na jeho obrazech je ovšem na rozdíl od Leonardových zachycen i Jeruzalém s okolím. Mantegna se mohl inspirovat Appeninami nebo Alpami, ale jeho jeruzalémské vize kupodivu velmi odpovídají realitě.

Co tedy v Jeruzalémě dříve, co později, toť první otázka. Bílé hradby z doby Sulejmána Nádherného a zlatá kupole Skalního chrámu, to bývá to první, co upoutá návštěvníkovou pozornost. Společně s naprostou většinou turistů a poutníků jsem se i já do Starého města dostal Jaffskou branou, místem obráceným k západu, poblíž něhož je ona tzv. Davidova věž, zbytek kdysi paláce Heroda Velikého, kde podle mínění současných historiků a archeologů zřejmě bydlívali římští prokurátoři, tedy včetně Piláta Pontského, když do Jeruzaléma zavítali z Caesareje. Dnes je to zde asi tak turistické jako Karlův most. Odtud dolů Davidovou ulicí, což ovšem není žádná ulice, ale spíše tunelové schodiště lemované krámky s turistickými hovadinami. Má první cesta vedla tudy ke Zdi nářků, přičemž jsem – ostatně asi také jako většina ostatních návštěvníků – v jeruzalémských uličkách poprvé trochu zabloudil. Ke Zdi bylo v lednu 2014 možno dostat se celkem snadno, člověk projde jen jednou detekčním rámem, pak už se na prostranství před Zdí pohybuje volně. Vracel jsem se sem pak snad každý den, nejkrásněji tu bylo v pátek večer, před šábesem, kdy sem proudí davy věřících izraelitů včetně středoškolské mládeže, která zde pak tancuje a zpívá v kruhu se spontaneitou, jakou už v Evropě neznáme. Dále jsem se ubíral podél jižních hradeb nad vykopávkami tři tisíce let starého Davidova města, jež zřejmě skrývá vrstvy ještě starší, zbytky města Jebusiánců, předhebrejských obyvatel, dolů do údolí Kidron neboli Jehosafat, pod Zlatou bránu, ke Gethsemaně, na úpatí Olivetské hory. Tam teprve jako by si člověk uvědomil, kde vlastně je: úchvatný pohled z hlubokého údolí vzhůru k jeruzalémským hradbám ke Zlaté bráně, zazděné na věky, neboť ona je pro judaismus, křesťanství i islám místem „eschatologického zúžení“: křesťané věří, že tudy již mesiáš prošel, izraelité mají za to, že mesiáš tudy jednou do Jeruzaléma vstoupí, a muslimové zase prý doufají, že tudy jednou všichni spravedliví o Posledním soudu vzkříšení vejdou do ráje. A jelikož k onomu vzkříšení dle bible má dojít právě v údolí Jehosafat, jsou tu hned dva hřbitovy: na úpatí Olivetské hory židovský a přímo pod Zlatou branou muslimský, pod nímž je Getshemana s chrámem „všech národů“. Ale i bez všech těchto mytologických připomínek je to prostě nádherné místo – a kupodivu i docela klidné.

Leč Jeruzalém je místem kontrastů. Ano, jestliže bychom měli redukovat „zprávu o Jeruzalému“ na jednu dvě věty, musely by obsahovat právě toto. Multietnický Manhattan je samozřejmě také na kontrasty bohatý, ale tak jako vše v Americe, je to jen nedávné, dosti nové, kdežto zde v Jeruzalémě mají nynější kontrasty za sebou navíc svá staletí, ba tisíciletí zápasů málem o každý čtvereční metr. Stačí první večer postát na židovském hřbitově pod Olivetskou horou, pozapřemýšlet, porozhlédnout se: to jsme vlastně už hluboko v tzv. Východním Jeruzalémě, na území, které v letech 1948-67 patřilo Jordánsku. Tudy sestupoval k Jeruzalému Ježíš naposledy, jda z Bethanie, což by dnes nemohl, protože kousek za Olivetskou horou je zase jiná Zeď, totiž tzv. Separation Barrier, Geder HaHafrada, Security Fence, jak ji nazývají Izraelci, „Apartheid Wall“, jak jí říkají palestinští Arabové. Ta zde přetíná prastarou Jericho Road, dnes tedy nepoužitelnou, takže do Bethanie, jíž Arabové říkají Al Azaria, lze jet jen značnou oklikou. Kousek severozápadně pak vrchol Skopusu s jedním z kampusů Jeruzalémské univerzity: zde sídlila římská vojska císaře Hadriána, odtud byly vedeny útoky v letech 66-70, jimž nakonec židovský Jeruzalém podlehl, byl zničen, stal se správním centrem římské provincie Palestina, ztratil i své jméno, byla to už jen Aelia Capitolina…

Jak zůstat na takovém místě klidný!

Ale s těmi kontrasty je nutno zdůraznit ještě jednu věc: pro nás Evropany, nejsme-li už totálně zdebilnělí, odlidštění, je samozřejmě celý Izrael, ale Jeruzalém zvláště, vnímán jako něco „našeho“, totiž jako jeden ze zdrojů naší kultury a naší civilizace. Benáres je možná ještě „svatějším“ městem než Jeruzalém – a je to místo rovnomocně fascinující, úchvatné -, ale tam se nás „to netýká“, kdežto v Jeruzalémě proklatě ano! Jistě, v tomto je možno srovnávat s Jeruzalémem aspoň Athény a Řím, ale tam zase zcela chybí ono aktuální napětí, ona současná nejistota, ona živost, palčivost dávných nenávistí: to už jsou jen muzea, byť krásná. Jeruzalém je také muzeum, ale kromě toho cítíš, že zde opravdu jako by se mělo jednou znova rozhodnout o osudu celé naší civilizace, ne-li celého světa…

A na kontrasty, které možno zažít u Gethsemany, pak člověk naráží v Jeruzalémě opravdu na každém kroku. Dnešní Staré město, sevřené v hradbách ze 16. století, se jak známo jen částečně kryje se starověkým Jeruzalémem, který byl situován spíše jižněji, obsahoval i dnešní pahorek Sion, místo s údajným hrobem krále Davida a také s architekturou, do níž křesťanská tradice klade topos poslední večeře Páně; zahrnoval i to, čemu dnes archeologové říkají „Město Davidovo“. Dnešní Staré město, jemuž ovšem muslimové dali jiné jméno, totiž Al Kuds, tedy „Svatý“, je tedy menší než starověký Jeruzalém, má prý zhruba jen 1 čtvereční kilometr, celé hradby člověk obejde za 40 minut, ale co je za nimi! Je vlastně jen jedním z mnoha paradoxů, že v kýženém hlavním městě dnešního státu Izrael zabírá v jeho nejstarší části židovská čtvrť jen dosti malou plochu. Včetně chrámového okrsku, „Temple Mount“, tvoří muslimský podíl ve Starém městě snad dvě třetiny, a to dnes zřejmě i značnou část křesťanské čtvrti obývají Arabové (nezjistil jsem, zda křesťanští či muslimští, ale obávám se, že křesťanů těch či oněch je tam v každém případě menšina). Zbývá arménská čtvrť, další paradox, nutící i organizovaného turistu k zauvažování, k pátrání v historii. Proč zrovna arménští křesťané měli za Turků (a snad již dříve za Mamlúků a jiných Arabů) toto privilegium? Dnes je arménská čtvrť ze všech částí Starého města nejklidnější a nejspíše působí jako soustava pevností oddělených uličkami. Nejsou tu skoro žádné obchody, oproti nedaleké Davidově ulici a náměstí u Jaffské brány obrovský rozdíl. Nicméně ony čtyři čtvrti Starého města mají nepochybný základ v poměrné toleranci zde po staletí vládnoucích muslimů. Jako by tím bylo řečeno: toto město je naše, vy v něm máte vykázány menší kouty, ale strpíme vás zde.

Podpora

Chcete-li podpořit provoz Eretz.cz symbolickým darem, můžete tak učinit na účet u Fio Banky č. 2100457904/2010 (v CZK v České republice) nebo na účet 2100457904/8330 (v EUR na Slovensku).


Podpořit nákladný provoz serverů můžete i bitcoinem na adresu 1ERETZfyhKgCcJqkFtBQyueN1vPfNaYWvb


BTC QR
Články podle data
Červenec 2014
Po Út St Čt So Ne
« Čvn   Srp »
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031  
Archiv