… Vaše osvědčené zpravodajství z Izraele a Blízkého východu




Jak psát o Jeruzalému III 5.00/5 (100.00%) 6 ohodnocení

???????????????????????????????Co je vlastně dnes považováno za nejstarší části Jeruzaléma? Jak jsou na tom hmotné památky židovské, křesťanské a muslimské? Ono tzv. Davidovo město je cca 3000 let staré, ale to jsou celkem jen skromné, byť co do plochy rozsáhlé vykopávky. Tzv. Západní zeď, tedy Zeď nářků, je údajně z doby Heroda Velikého, tedy 37-4 př. n. l.: Herodova přestavba tzv. druhého chrámu ze 6. stol. př. n. l. byla zřejmě natolik masivní, že by si téměř zasloužila, aby její výsledek byl zván „třetím chrámem“: co je pod touto zdí, se však zřejmě až doposud příliš neví, předpokládají se tam základy druhého, ne-li prvního, Šalamounova chrámu. Všechny pozdější židovské stavby ve Starém městě jsou pak až ze staletí turecké nadvlády. Co do hmotných památek je na tom v Jeruzalémě křesťanství vlastně nejhůře: všechny stavby mohly vzniknout až po r. 313, tedy po vydání Ediktu milánského, kdy pak ovšem prý rostly jak houby po dešti a již ve 4. stol se rozvinula „náboženská turistika“, ale archeologové jsou skeptičtí: po zničení Jeruzaléma v r. 70, kdy tu, slovy Ježíšovými, opravdu „nezůstal kámen na kameni“, jak ten který kámen hledat, ne-li to které dřevo? A navíc na úrovni archeologie té doby. Chrám Božího hrobu je dnes velmi krásné a dojemné místo; chrám sice stojí na půdorysu konstantinské baziliky, ale byl tolikrát zničen a znovu postaven, že z původní stavby zbylo jen žalostně málo (na rozdíl např. od baziliky Narození Páně v Betlémě, která je v jádře ze 4. stol.). Dnes chrám Božího hrobu působí nejspíše jako směs románsko-gotické architektury, tak trochu jako dóm v Cáchách. Zajímavé tam jsou ony sektory na něž je chrám rozdělen mezi římské katolíky, řecké pravoslavné, syrskou církev, arménskou církev a etiopské Kopty, které ovšem ostatní vystrnadili do kapličky v prvním patře a na terasu nad ní. Taktéž procedura večerního zamykání chrámu, na kterou se chodí dívat poutníci i turisté a která se ovšem děje i za asistence izraelské policie: „majitelem klíčů“ je tu, jak rovněž známo, jedna arabská rodina už v kdoví kolikáté generaci, jejíž představitel, evropsky vyhlížející gentleman, sem opravdu chodí každý večer zamknout hlavní chrámové dveře. Mile působí i skoro ekumenická směsice pravoslavných, římskokatolických i protestantských poutníků, zato spíše rozpaky budí dvě hlavní atrakce: místo údajného Ježíšova hrobu, nad nímž se tyčí „ediculum“, před kterým je furt fronta poutníků, kterou nelze vystát, a pak špička údajné Golgoty, která je však tak obestavěna architekturou, že vůbec nepřipomíná skálu, natož místo popravy. Příznačná je tu otázka jednoho dítěte z řad poutníků, která se dostala už do turistických průvodců: „A proč ukřižovali Ježíše uprostřed chrámu?“ Jako Golgotu a místo, kde Ježíš vstal z mrtvých, si lze chrám Božího hrobu představit opravdu jen obtížně, tím spíše, že se toto místo zřejmě nacházelo ještě v rámci nových jeruzalémských hradeb postavených za Heroda Velikého: opravdu by mohlo být popraviště ZDE? To onen „zahradní hrob“ kousek dál na sever, už za hradbami, za Damašskou branou, co ho v 19. stol „objevil“ anglikán Gordon, zase působí natolik „pravděpodobně“, až je to trochu nepříjemné. Ale co vlastně na tom: nezbývá než si v Jeruzalémě často opakovat: tady NĚKDE to tak jako tak bylo… Ale do chrámu jsem také chodil snad každý večer, vždyť jsem to měl z hotýlku na ulici Khan az-Zait vedoucí k Damašské bráně co by kamenem dohodil.

A muslimské památky? Jsouce mnohem mladší než památky židovské a křesťanské, skýtají také více jistoty o své autenticitě, ale nevýhodou tu je, že nemuslimy do nich v posledních letech nepouštějí. Jde samozřejmě zejména o dvě vskutku skvostné stavby na místě Chrámové hory, jíž muslimové ovšem říkají Haram al-Šaríf: mešita Al-Aksa je z let 705-15 a Skalní chrám, anglicky „Dome on the Rock“, tedy vlastně „Kupole na skále“ je z let 691-2, postavené tedy cca 40, resp. 50 let poté, co byla Svatá země dobyta Araby.

Zlatá kupole Skalního chrámu je vlastně nejvýznamnější dominantou Jeruzaléma a často symbolizuje nejen Jeruzalém, ale i celý Izrael: zvenčí je to nádherná stavba, byť vlastně dosti prostá. Ale je zřejmé, že právě ona je středem Chrámové hory, potažmo celého světa, jak se též věřívá. Historikové se celkem shodují v tom, že chrám stojí na místě původní „Holy of Holies“ starších židovských chrámů, že zde byla na špičce hory Mórie zasazena Mojžíšova schrána úmluvy, ale pravděpodobně šlo i o božiště Jebusiánů a jiných etnik, která zde žila před příchodem Hebreů. Tradice pak ztotožňuje tuto horu s místem, kam vystoupil Abraham, aby obětoval Izáka, ovšem tuto tradici nesdílejí např. „heretičtí“ samaritáni, kteří ji kladou na vrchol hory Gerizim nad Nábulusem neboli Sechemem. Muslimové špičku této skály, která je na podlaze chrámu vidět (dovnitř se tedy turisté dnes nepouštějí, ale fotek na pohlednicích, v knihách a na internetu je dost) zase kladou místo, odkud se Mohamed odrazil a vznesl se na nebesa.

Upřímně řečeno, je to jako s nedalekou špičkou údajné Golgoty v chrámu Božího hrobu: těžko si pod nánosem tisícileté architektury představit jakékoli „hory“ či alespoň pahorky. Za křižáků prý ze Skalního chrámu udělali „templ“, který měli na starost střežit templáři, kdežto z nedaleké mešity Al-Aksa si jeruzalémští králové zřídili palác.

Na chrámový okrsek vede řada vchodů, ale ty pro turisty fungují jen jako východy, kdežto vchod je jen jeden: tam, kde kdysi bývalo mohutné schodiště postavené za Heroda, je dnes provizorní dřevěný mosteček. Aby se naň člověk dostal, musí projít izraelským policejním checkpointem, kde se kontrolují i pasy – a izraelští občané se tam nepouštějí. Na vlastní chrámové hoře mají pak „službu“ jacísi arabští strážníci, kteří, vědomi si toho, že můžou buzerovat, toho taky hojně využívají: jen jsem se vydal směrem k hradbám, už na mě začali řvát, abych se vrátil. Jeruzalémští Arabové sem ovšem proudí v davech, kluci tu málem hrajou fotbal, ty nikdo nereglementuje. První zkušenost se světem, jemuž vládnou jen Arabové, tedy moc příjemná nebyla. Šel jsem tam dvakrát, v obou případech to bylo celkem stejné.

Ještě k ulici nesoucí latinské jméno Via dolorosa: nezaujala mě. Jednak proto, že to není komunikace jakkoli se lišící od jiných jeruzalémských uliček, vlastně to ani není jedna ulice, ale cikcak několik ulic za sebou. Od zcela zaniklé římské pevnosti Antonie, údajného to sídla Pilátova, to vede nejdřív trochu z kopce, pak do kopce k chrámu Božího hrobu. Jednotlivá „zastavení“ jsou označena nápisy, je u nich vždy skupina věřících, všude kolem krámky se suvenýry a snad i „devocionáliemi“, působí to spíš jako Matějská pouť, a ne pouť o stopách poslední cesty Spasitelovy.

Památek je ovšem ve Starém městě ještě spousta, ale nemá smysl, abych suploval turistického průvodce. Než se ale pozastavím pár větami u „Nového Jeruzaléma“ a u okolí Svatého města, chci se vrátit k těm kontrastům. Římané po r. 70 přestavěli trosky Jeruzaléma podle pravidelnějšího plánu a jedna z hlavních tepen, severojižní „Cardo“, se vlastně zachovala dodnes, byť pod několika jmény: v židovské čtvrti se jmenuje Beit Habad, v arabské pak Khan az-Zait: projít tuto ulici od jižní židovské čtvrti na sever do čtvrti arabské, tedy až k Damašské bráně, znamená během jednoho kilometru překonat cestu z kultury Západu do kultury Orientu: v restaurované, evidentně bohaté židovské čtvrti (už za bojů v r. 1948 byla židovská čtvrť dosti zničena a pak za Jordánců prý demolována systematicky, takže po r. 1967, tedy po šestidenní válce, musela být spíše znovu postavena a její velká synagoga byla znovu zbudována až před pár lety) jsou na této ulici archeologické vykopávky, na úrovni sklepů okolních domů jsou tu místy obnaženy řady antických sloupů, je to jakýsi skazen, open air museum, tam kde se tato komunikace kříží s Davidovou ulicí, kde se čtvrť židovská dotýká čtvrti arabské, je náhle dost pusto a mrtvo, ale pak to začíná! Krámky, hospůdky, falafely, gyrosy, kebaby, ještě dál, pod Damašskou branou, trhovci prodávající ovoce a zeleninu na plachtách roztažených přímo na zemi, všude vyvolávání, řev, davy lidí, prostě orient, jak má být, ve Starém Dillí to je skoro stejné. A je to pořád jedna a táž antická ulice v jednom městě!

Co napsat o Jeruzalému mimo Staré město? Rozhodně by bylo chybou jej podceňovat, je totiž stejně rozmanitý jako samotný starý Jeruzalém, stejně tak plný kontrastů až drastických:

Z Olivetské hory je zřejmě nejkrásnější výhled na Staré město, táhnou se tam zejména křesťanští poutníci, ale je to už tzv. Východní Jeruzalém, v rezidenční čtvrti na kopci žijí vesměs Arabové, Zeď, jak již bylo poznamenáno výše, se zde nejvíce přibližuje Starému městu, prakticky tu roztíná arabskou čtvrť ve dví: Bethanie už je za ní (zjistil jsem to tak, že při návratu z Jericha jsem v Bethanii vystoupil ze šerutu, šel jsem se podívat na Lazarův hrob, kde jsem si uvědomil, že už vlastně jsem na úpatí Olivetské hory: šel jsem tedy dál a výš a po cca 300 metrech jsem na Zeď narazil, takže jsem se musel dobře 2 km vrátit a z centra Bethanie anobrž Al Azarii se pak do vlastního Jeruzaléma vracet kolem Skopusu zase šerutem – ovšem přes checkpoint).

Do ortodoxní čtvrti Mea Šearim severozápadně od Starého města, severně od Jafo Street jsem se vskutku zamiloval a byl jsem tam prakticky každý den (nejen kupovat ono levné šábesové víno!). Je to stejnojmenná hlavní ulice se sítí malých uliček kolem, všude jen pejzatí, černě odění ortodoxní Židi, jejich ženy, děti, starci vypadající jako starozákonní proroci, prostě svět jak ze Chagallova obrazu. Ano, i toto lze vidět v New Yorku, na Brooklynu, ale zde je to ulička táhnoucí se do kopce, domečky JEN s hebrejskými nápisy, všude slyšet JEN hebrejštinu (ba snad místy ještě i jiddiš). První den jsem byl ostýchavý, varovali mě, abych tam nefotil, tak jsem tam nefotil, ale pak jsem si uvědomil, že na mě nikdo nekouká s žádnou nenávistí, ba ani s odporem, tak jsem se tam pak vracel. Turistů pramálo, prostě obraz v Evropě zaniklého světa, který však tady žije dál. Nádhera, jakkoli se člověk dozvídá ne vždy samé pěkné věci o životě těchto ortodoxních izraelitů.

Páteří „Nového Jeruzaléma“ je pak Jaffská ulice s přilehlou pěší zónou na ulici Ben Jehudy Jaká ironie! jaký paradox! Tolik staletí očekávaný „Nový Jeruzalém“ se nakonec přece jen stal pozemskou skutečností: je to onen Západní Jeruzalém, židovské čtvrti vzniknuvší západně od Starého města; ostatně k podobným významovým převrstvením tu dochází každou chvíli, počínaje třeba tím, koho dnešní židovští, křesťanští a muslimští Jeruzalémci, resp. obyvatelé Svaté země vůbec, považují za „mesiáše“, kde je vlastně jejich hlavní město, jak se má správně jmenovat, a konče tím, jaký název a význam dávají té či oné „Zdi“.

Čím jde po Jaffské ulici člověk dál a výš (nebo se sveze krásnou moderní tramvají, jízdné 6, 90 šekelů, tedy něco přes 40 Kč), tím je město modernější, na kopci pak je zcela americké supermoderní autobusové nádraží, z něhož se však nejezdí na West Bank a do východních čtvrtí Jeruzaléma za Zdí: na to jsou v Jeruzalémě, poblíž Damašské brány, dva jiné autobusáky.

Ještě dál je pak Knesset, poblíž něho je opravdu skvostné Israel Museum: nádherná sbírka moderního malířství a sochařství počínaje impresionismem, především však úchvatné sbírky etnografické: nelze se o tom rozepisovat, plánoval jsem tam být tak hodinu, byl jsem tam aspoň čtyři a nestačily mi zdaleka. Součástí Israel museum je dnes též model Jeruzaléma z doby Heroda Velikého a „Památník knihy“, tedy bible, v němž jsou mj. uloženy kumránské svitky.

Ještě dál západně Herzlova hora, kde je konečná tramvaje. Parková úprava kolem Herzlova hrobu mi připomněla Radžghát v Dillí, kde je symbolický náhrobek Gandhího. Hned vedle muzeum, resp. památník holokaustu Jad Vašem, vidět bezpodmínečně nutné. Měl jsem na ně už jen málo času, ale zato jsem tam zažil svůj první stop v Izraeli. Budova památníku je na vrcholu kopce, jak také jinak v Jeruzalémě, kolem lesoparková úprava. Já se tam vpodvečer procházel, poté co památník zavřeli, maličko jsem zabloudil, a tu u mě zabrzdilo auto a řidič mi nabídl, že mě sveze na konečnou tramvaje, což nebyl snad ani kilometr, ale já rád přijal. Za tu chvilku rozhovoru jsem se leccos dozvěděl, ale hlavně jsem si uvědomil, že stop je v Izraeli možný, protože lidé zřejmě mají k sobě důvěru. A tak, když už jsem u stopování, odbočím z Jad Vašem a z Herzlbergu na chvíli do Galileje, kde jsem pak stopoval několikrát, protože autobusové spojení bylo místy dost špatné. Opravdu si mě skoro podávali, to nemohla být náhoda, a to už jsem na stopování přece jen poněkud přestárlý, v Evropě už dávno nestopuju. A tak jsem měl možnost s leckým promluvit a leccos se dozvědět, mj. i to, jak to bývalo za druhé intifády po r. 2000: prý nebyl týden, aby nedošlo aspoň k jednomu, spíše ale ke dvěma sebevražedným útokům ze strany Palestinců. Tak začali stavět tu zlopověstnou Zeď, která jinak, když si ji návštěvník prohlíží třeba pěší cestou do Betléma z Jeruzaléma, opravdu tolik připomíná zeď v Berlíně. Jenže co ji postavili, tak teroristické útoky ustaly, lidi k sobě zase mají důvěru, autostop kvete. Samozřejmě že nejde jen o nějaký autostop, ale trochu nadneseně řečeno o bytí a nebytí celého Izraele. Když jsem se tohle všechno na stopu v Izraeli dozvěděl, začal jsem na „Geder HaHafrada“ nahlížet méně nepříznivě…

Podpora

Chcete-li podpořit provoz Eretz.cz symbolickým darem, můžete tak učinit na účet u Fio Banky č. 2100457904/2010 (v CZK v České republice) nebo na účet 2100457904/8330 (v EUR na Slovensku).


Podpořit nákladný provoz serverů můžete i bitcoinem na adresu 1ERETZfyhKgCcJqkFtBQyueN1vPfNaYWvb


BTC QR
Články podle data
Červenec 2014
Po Út St Čt So Ne
« Čvn   Srp »
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031  
Archiv