Nad Teheránem zní Óda na radost + video

Titulek by mohl být mylně interpretován jako přirovnání pro Íránské úspěchy během jednání o   jaderném programu. Není tomu ale tak,  chceme hovořit skutečně o Beethovenově deváté symfonii a Ódě na radost, která je mimo jiné také hymnou Evropské Unie. Ale pěkně popořádku. Je třeba uvést, že v Íránu existoval symfonický orchestr již před 80 lety, brilantní hudební těleso přežilo i revoluci v roce 1978 při níž byl svržen šáh Réza Pahlaví (pro českého čtenáře jistě není bez zajímavosti, že krátce před islámskou revolucí  mu byl roku 1977 udělen řád Řád bílého lva a čestný doktorát University Karlovy). Během vlády prezidenta Mahmúda Ahmanínežáda (Mahmoud Ahmadinejad) byl symfonický orchestr zcela paralyzován. V roce 2010 hudebníci přestávali dostávat již beztak nízké platy a poslední vystoupení byl přehrání hymny při vojenské  přehlídce. Současná vláda se rozhodla napravit tuto křivdu a navrátit  orchestru původní význam a dodat mu lesku. Prezident Hassan Rouhani studoval ve Skotsku, před tím pobýval v Paříži, proto mu jistě není cizí , jaký význam připisují evropané kultuře. Do vlasti byl povolán dirigent Alexander Rahbari, který zemi opustil v roce 1977 a působil v evropských metropolích. V roce 2005 přijel do Teheránu dirigovat opět symfonický orchestr ale byl označen za hanobitele íránské kultury a odešel opět do emigrace. Nyní byl k dirigentskému pultíku povolán zpět . První koncert, který s tímto zajímavým tělesem nastudoval byla právě Beethovenova devátá symfonie s Ódou na radost. Její význam, nejen v hudbě, ale i v politice je Rahbarimu dobře znám , osm let působil jako dirigent Bruselského symfonického orchestru. Současné nastudování Beethovenovy symfonie přichází jako krok novým směrem ze strany vládnoucích kruhů v Teheránu, na první koncert přišly všechny politické špičky a orchestr byl uvítán potleskem ve stoje ještě před zahájením koncertu. Provedení bylo skvělé a samotným dirigentem označeno za zázrak. Není bez zajímavosti, že v orchestru jsou velmi silně zastoupeny ženy. Všechny samozřejmě v tradičním íránském oděvu, ale přece hrají a zpívají evropskou, chcete-li křesťanskou hudbu. Zdá se, že tento krok íránské vlády má hlubší význam.

Země jejíž představitelé chodí na koncerty vážné hudby, přece nemůže být tak strašná. To, že potom žádají vyhlazení obyvatel jiné země lze v euforii přeslechnout a kromě toho v samotném Íránu přece žijí také židé a těší se svobodě náboženství. Případní inspektoři, kteří přijedou kontrolovat íránské jaderné elektrárny a urychlovače, uvidí vše v jiném světle, když před tím, než půjdou kontrolovat navštíví koncert vážné hudby, která je tak důvěrně známa. Anebo je všechno jinak, obrátíme-li latinské pořekadlo „Inter arma silent Musae“ , pak mluví-li Múzy není války a v Teheránu se chtějí přiblížit Evropě a přitom si zachovat svojí kulturu, pak je hudba tím nejsrozumitelnějším prostředkem.

Foto: Wikipedia

Připomeňme také, že s Teheránským symfonickým orchestrem hrál v roce 1967 i Jehudi Menuhin. A kola dějin se otáčejí stále, nemůžeme proto vyloučit, že v Teheránu bude opět hostovat izraelský hudebník a teheránský orchestr přijede do Izraele s novým nastudováním Beethovenovy Deváté symfonie a Óda na radost zazní stejně jako v Teheránu v německém originálu. Nemůžeme ale ani pominout skutečnost, že i v bráně do inferna v Osvětimi zněla hudba a hráči v orchestru doslova hráli o život. Věřme, že tato obnova orchestru v Teheránu je něčím úplně jiným.

Uvádíme text v originále a překladu P. Eisnera (zdroj Wikipedia)