Osmého března 1944 byl vyhlazen tzv. rodinný tábor v Osvětimi   událost,  která byla po léta  mlčky přecházena a pouze židé a příbuzní zavražděných si ji připomínali. Po roce 1990 se smí opět veřejně psát a hovořit o tom co se tam vlastně stalo. Někdy se hovoří příliš.  Nezapomenout neznamená analyzovat optikou současného světa, ale s úctou vzpomenout těch, kteří byli obětmi. Nezapomenout ani na to, že v té době většinová společnost cudně odvracela zrak a s politováním dodnes zní: „My jsme vlastně ani nerozuměli tomu, co se děje“. Z tříd mizeli spolužáci, z kanceláří úředníci, z nemocnic lékaři, sestry … Všude někdo chyběl a najednou zůstalo spousta volných bytů a celkem dosti majetku … A život tak nějak šel dál …  Dnes si ledaskdo dovolí přirovnávat židovské  uprchlíky před Hitlerem se současnou uprchlickou vlnou ze Sýrie, proto také je třeba připomenout že jeden z architektů – vrahů konečného řešení židovské otázky Alois Brunner byl poradcem syrských diktátorů včetně Háfize Asada, otce současného prezidenta. Nebyl jediným nacistickým zločincem, který nalezl útočiště a působení v zemích původu dnešních  uprchlíků. A co tamním vůdcům radili je zcela zřejmé. I proto je lépe vzpomenout beze slov. Například  filmem, který připravili pedagogové a  děti ze Základní školy Trmice.

Pokračovat ve čtení “8. březen – nezapomenout zmizelých + video” »