Paraša BALAK (Nu 22,2-25,9) a půst 17. tamuzu

Dvě důležité paraši – Jitro a Balak jsou nazvány jmény dvou jinověrců. První, v níž je obsaženo Desatero, podle Jitra, midjánského kněze a Mojžíšova tchána. Když Jitro uslyšel o věcech, které Hospodion učinil synům Izraele, že je vyvedl z Egypta, rozdělil před nimi Rákosové moře a dal jim zvítězit nad Amalekem. Jitro pak přišel k Mojžíšovi na poušť a uvěřil v Hospodina, Boha Izraele a Tvůrce světa. Naši učitelé říkají, že konvertoval – התגייר.

Druhá, dnešní paraša je pojmenována podle Balaka, moábského krále, který si najal druhého Midjánce, Bileáma, aby mu proklel národ synů Izraele, kterého se obával, že zaplaví jeho území.

Tato paraša je důkazem, že i jiné národy mají své proroky, kteří však, byť by mnohdy chtěli, nemohou se vzepřít vůli Všemohoucího. Takovým prorokem byl i midjánský prorok Bileám, kterého si najal moábský král Balak, aby mu proklel syny Izraele, kteří se přiblížili k jeho království. Balak měl obavu z množství synů Izraele.

Nejdříve Hospodin zakázal jít Bileámovi s Balakovými posly zpět do Moábu a vyplnit přání moábského krále – proklít Izrael. Bileám se podřídil a odeslal je zpět k jejich králi.

Balak posílá k Bileámovi ještě váženější poselstvo, které ho přemlouvá, aby neotálel a vydal se s ním do Moábu proklít Izrael. Bileám však i tentokrát odmítá, ale chce vyčkat do druhého dne, aby se dověděl, co mu Hospodin v noci řekne. Bůh mu cestu povoluje s jasnou podmínkou: „ואך את-הדבר אשר אדבר אליך אותו תעשה – ale budeš dělat jenom to, co ti poručím“ (22,20). Hospodin znal Bileámovu duši, která neustále prahla po majetku a věděl, že Bileám, kterému slíbil Balak tučnou odměnu, se třese na to jít a zasloužit si ji, byť se takticky zdráhá, když říká: „I kdyby mi Balak dal dům plný stříbra a zlata, nemohl bych přestoupit rozkazy Hospodina…“ Proto se Hospodin rozhněval na Bileáma, že se rozhodl s Balakovými posly jít do Moábu, i když mu to v nočním vidění povolil. Proto mu poslal naproti anděla, který ho měl od cíle cesty odradit.

Půst sedmnáctého tamuzu – תענית שבעה עשר בתמוז

V neděli, 24. července držíme posunutý půst 17. tamuzu. To proto, že datum 17. tamuzu připadá letos na šabat a o šabatu je zakázáno se postit (výjimku tvoří pouze Jom kipur o šabatu). Naše tradice spojuje tento den s pěti tragickými událostmi, které ovlivnily život židovského národa.

1. Mojžíš rozbil desky Zákona, které měl předat po čtyřicetidenním pobývání na hoře Sinaj synům Izraele. Když se však dověděl a přesvědčil, že část národa opustila Hospodina a klaní se zlatému teleti, ve své prchlivosti rozbil desky Zákona pod horou Sinaj.
2. Judský král Menaše (687-642 př.o.l.) postavil v chrámu sochu Ašery, tehdy „módního“ božstva na Blízkém východě. Viz 2. Královská 21,7.
3. Přesetalo přinášení každodenních stálých obětí, neboť na Chrámové hoře nebyla již žádná obětní zvířata. To se stalo roku 63 př.o.l., kdy dva znesváření bratři z dynastie Hasmonejců, starší Hyrkanos II. a mladší Aristobulos II. pozvali římského vojevůdce Pompeia, aby jako nezávislý soudce rozhodl, kdo z nich má právo být králem a kdo bude pouze veleknězem. Pompeius stanovil, že králem bude Hyrkanos. Aristobulos se odmítl podvolit Pompeiovu rozhodnutí, opevnil se na Chrámové hoře a odtud podnikal výpady proti Pompeiovým legionářům. Ti naopak s Hyrkanovou podporou zahájili obléhání Chrámové hory s Chrámem. Situace nakonec došla tak daleko, že pro nedostatek obětních zvířat, přinášení obětí ustalo. Nakonec se i sám Aristobulos vzdal a byl odveden do Říma jako rukojmí.
4. Apostomos se vloupal do jedné vesnické synagógy, kde ukradl svitek Tóry, veřejně jej znevážil spálil. Apostomos byl římský voják, jehož jméno bylo asi Postumus (Pohrobek, syn, který se narodil po smrti svého otce). Bez udání jména římského vojáka o této události píše židovský historik Josephus Flavius ve svém díle Válka židovská, 2. kniha, kapitola 12, § 229-231. Jak uvádí Flavius, událost, která mohla vyvolat povstání, se stala v Judsku za prokurátorství Cumana (48-52 o.l.). Tato událost nám ukazuje, že vztahy mezi Židy a Římany se každým rokem zhoršovaly a byly stále napjatější, až nakonec vyústily v první protiřímské povstání.
5. 17. tamuzu roku 70 o.l. Římané prolomili jeruzalémské hradby a vnikli do města. Začaly boje o každou ulici, o každý dům. Byť naši bojovníci byli sebestatečnější, nemohli se rovnat římským legionářům co do válečného umění a strategie. Tři týdny trvaly boje, až nakonec – 9. avu padla Chrámová hora a Římané zapálili jeruzalémský Chrám.