… Vaše osvědčené zpravodajství z Izraele a Blízkého východu




Jeruzalém – historie jednoho neuznání 5.00/5 (100.00%) 22 ohodnocení

JeruzalemUž pár týdnů aféra hýbe weby zaměřujícími se na Blízký východ – Ministerstvo zahraničí ČR podle jedné z tezí „ustoupilo žádosti palestinského velvyslance a nařídilo, aby ve školních atlasech byl napříště jako hlavní město Izraele uveden Tel Aviv namísto Jeruzaléma“. Z určitého úhlu pohledu je mnohem více fascinující, že vůbec nějaká západní země byla schopna uvádět ve školních materiálech Jeruzalém jako hlavní město Izraele. Celá předpodělanost západu v otázce Jeruzaléma má totiž mnohem hlubší historii.  Když Valné shromáždění OSN rezolucí 181 přijalo návrh na rozdělení britského mandátu Palestina na ždovskou a arabskou část, bylo území Jeruzaléma a blízkého okolí (včetně měst a vesnic jako Betlém, Bejt Džalá aj.) prohlášeno za Corpus separatum, oddělené území (nacházející se uprostřed předpokládaného arabského státu) pod mezinárodní správou.

Jak se věci ubíraly dále, je všeobecně známo – s koncem britského mandátu byl 14. 5. 1948 vyhlášen židovský stát Izrael, arabský stát vyhlášen nebyl a místo toho došlo k válce mezi židovskými, resp. izraelskými oddíly a arabskými státy. Zatímco izraelským silám se podařilo dobýt západní Jeruzalém, včetně jeho arabských čtvrtí, východní části Jeruzaléma včetně Starého města (a vyjma hory Scopus) zůstaly pod kontrolou jordánské Arabské legie. Po nastolení příměří bylo město rozděleno, Izrael i Jordánsko vzájemně uznaly svou kontrolu nad dobytými částmi města a Jeruzalém zažil „populační transfer“ nikoli nepodobný tomu, který následoval po skončení 1. světové války mezi Řeckem a Tureckem. Arabské čtvrti Katamon, Beq‘a, Talbije aj. byly vysídleny (jejich obyvatelstvo, pokud neuprchlo již během války, bylo donuceno odejít), totéž se odehrálo na opačné straně hranice – židovská čtvrť Starého města byla zbavena židovského obyvatelstva a devastována, totéž následovalo u dosud existujících židovských usedlostí v dalších čtvrtích Jeruzaléma, Silwánu a Davidově městě.

Ještě před koncem bojových akcí přijalo 11. 12. 1948 VS OSN rezoluci č. 194 která mj. potvrzovala zvláštní status Jeruzaléma a vymezovala Corpus separatum městy Betlém na jihu, Ejn Kerem na západě, Abú Dís na východě a Šu‘afat na severu, tedy v podstatě v souladu s plánem na rozdělení z 29. 11. 1947. Stojí za zmínku, že obě rezoluce byly arabskými představiteli odmítnuty a rezoluce 194 se setkala se silnou opozicí i z izraelské strany (především v částech týkajících se návratu arabských uprchlíků). Izrael tehdy nebyl členem OSN a mohl vznášet námitky pouze jako vnější pozorovatel, palestinští Arabové vzhledem k absenci jakékoli jednotné politické reprezentace nebyli k jednání přizváni vůbec.

Ani jedna z rezolucí nebyla právně závazná, přesto se ještě dnes lze setkat s názory, které se oběma rezolucemi ohání jako závazným právním dokumentem, který je jedna ze stran konfliktu (nejčastěji Izrael) povinna poslechnout a dodržovat.

Další pokus stanovit Jeruzalém jako zvláštního území proběhl v srpnu a září 1949 z iniciativy Spojených států. Koncept Corpus separatum byl opuštěn, místo toho se měl Jeruzalém stát demilitarizovaným územím a neměl jako hlavní město náležet ani židovskému, ani arabskému státu. Tento návrh neprošel a nebyl přijat ani VS OSN.

Zatímco Izrael a Jordánsko, tedy státy bezprostředně angažované v konfliktu o Jeruzalém, si svrchovanost nad oběma částmi Jeruzaléma uznaly (třebaže to zvláště pro Izrael nebylo ani trochu snadné), OSN nadále trvala na rezolucích 181 a 194, ačkoli bylo jasné, že idea Jeruzaléma coby území pod mezinárodní správou je odsouzena k nezdaru.

5. prosince Ben Gurion vyhlásil izraelskou část Jeruzaléma hlavním městem Izraele. OSN čtyři dny na to kontrovala další rezolucí, která toto vyhlášení neuznávala a opět volala po mezinárodní správě.

Došlo tak k situaci, kdy linie příměří (tzv. zelená linie) z r. 1949 byla uznána jako státní hranice Izraele, který byl v těchto hranicích přijat za členský stát OSN, avšak tatáž organizace neuznávala jeho právo zvolit si své vlastní hlavní město a to ani v hranicích, které předtím uznala.

Off topic: Co se tehdy dělo na druhé straně drátů rozdělujících Jeruzalém? Žádné hlavní město státu Palestina tam vyhlášeno nebylo. Židovské synagogy ve Starém městě byly zničeny a židovský hřbitov na Olivové hoře devastován. Poprvé od křížových výprav bylo jeruzalémské Staré město „judenrein“. Židé neměli do Starého města ke svým posvátným místům přístup – přičemž to byl právě svobodný a rovný přístup ke svatým místům židovství, křesťanství a islámu, kterým OSN zdůvodňovala nutnost mezinárodní správy. Zajordánské království se přejmenovalo na Jordánské, jeho anexe území západně od řeky Jordán včetně Jeruzaléma sice nebyla nikdy (a to ani Ligou arabských států) uznána de iure, ovšem de facto uznána byla (ostatně na politicky korektních mapách bylo až do devadesátých let území západního břehu Jordánu uváděno jako součást Jordánska). Proti tomu nikdo nikdy neprotestoval.

Celá situace mezi léty 1949–1967 byla komická, kdyby neměla tolik tragických konotací. V Jeruzalémě sice sídlil izraelský prezident, předseda vlády, Kneset, ministerstva, ale mezinárodní společenství neustále hovořilo o hlavním městě Izraele jako o Tel Avivu. Nikdy v historii OSN se nestalo, aby právo jiného suverénního státu zvolit si své hlavní město bylo takto zadupáno do země.

Situace se změnila až 5. 6. 1967, kdy po jordánském ostřelování západního Jeruzaléma a několikerém izraelském varování zahájily IOS vojenské operace proti Jordánsku a výsledkem bylo dobytí území na západ od Jordánu včetně východního Jeruzaléma (7. 6. 1967). Izraelská enkláva na hoře Scopus byla opět propojena se západním Jeruzalémem, židovská čtvrť Starého města obnovena a posvátná místa všech tří náboženství svobodně přístupná. Izraelská vláda tak splnila základní požadavek OSN – aby na území Jeruzaléma byla garantována svoboda vyznání pro židy, křesťany i muslimy.

V r. 1980 byl přijat základní zákon o Jeruzalému, kterým Izrael prohlásil Jeruzalém za nedělitelné a věčné hlavní město Izraele. OSN tento zákon neuznala a odmítla jej. Zjevně od dob rozdělení Berlína měla OSN nějakou zvláštní zvrácenou zálibu v rozdělených městech.

Kromě této izraelské opovážlivosti došlo ještě k jedné věci – arabské straně se povedl diplomatický „majstrštich“. S vydatnou pomocí sovětské propagandy, kterou převzaly neomarxistické skupiny v západní Evropě, se jim podařilo vytvořit dojem, že území, které obsadil Izrael v r. 1967 (a které bylo anektováno Jordánskem – viz výše) je ve skutečnosti územím „okupované (třebaže nikdy samostatně neexistující) Palestiny“, všichni Arabové, kteří žili na západní břehu a byli po celou dobu držiteli jordánských pasů, se rázem stali „Palestinci“ a Jeruzalém – hlavním městem tzv. Palestiny!

Že tento nárok byl (stejně jako izraelský) v rozporu s doporučením rezolucí 181 a 194 tentokrát ponechalo celý svět, OSN a nejrůznější humanitárnělidskoprávní organizace v naprostém klidu. Z Izraele se stal okupant (v neomarxistickém žargonu tedy totéž, co „zlosyn“) a z de facto jordánského území (které bylo de iure územím nikoho) se stala „okupovaná Palestina“.

A tak se civilizovaný svět (ten necivilizovaný neuznává ani právo Izraele na existenci) ve své ubohosti ohledně Jeruzaléma odvolává tu na rezoluci 181, tu na právo Palestinců na stát a přiznává jim právo na východní Jeruzalém jako hlavní město, aniž by se nějak obtěžoval zjistit si, že tyto dva postoje jsou v jednoznačném rozporu.

Řešení situace by přitom bylo k dispozici hned několik – například uznat status quo a Jeruzalém jako hlavní město Izraele. Beztak je infrastruktura obou kdysi oddělených částí natolik propojena, že si rozdělení fakticky lze dnes představit jen velmi těžko. A většinou se nikdo z plamenných zastánců rozdělení Jeruzaléma neptá těch, na jejichž názoru opravdu záleží – jeruzalémských Arabů. Křesťanů i muslimů. Arménů. Chtěli by žít v palestinském státě?

Dalším řešením je alespoň uznat status quo před r. 1967. Jeruzalém jako rozdělené město. Západní část je hlavním městem Izraele. To Izrael navrhoval už v 60. letech. Marně. Mantra Corpus separatum byla tehdy silnější, než přiznat židům právo na hlavní město. Stačí, že dostali svůj stát. Už to bylo pro řadu států víc než dokázaly snést.

Rozhodnutí ohledně atlasu používaného v českých školách by tudíž nemělo být nijak překvapivé – Česká republika sleduje politiku EU a OSN i EU se namísto hledání smysluplného řešení upínají k nesmyslnému kočkopsu, kdy na jedné straně na základě 70 let staré rezoluce neuznávají, že si jeden stát dovolil vybrat si své hlavní město a netázal se na to nikoho jiného, aby zároveň vrcholní světoví představitelé – včetně generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna! – prohlašovali, že východní Jeruzalém má být hlavním městem Palestiny (což uznaly mj. takové ostrovy svobody a demokracie jako Rusko i Čína – v rozporu s rezolucemi 181 a 194)…

K čemu tedy ta komedie s Corpus separatum vůbec byla? Proč nemohl být západní Jeruzalém jako hlavní město Izraele uznán už před šestidenní válkou? Qui bono? Kvůli tzv. „Palestině“ to evidentně nebylo. Jeruzalém a celá otázka kolem něj slouží jen jako další munice z arzenálu protiizraelských opatření. Pak už je odpověď na otázku qui bono docela snadná.

1 komentář u Jeruzalém – historie jednoho neuznání

  • talarich napsal:

    Drobná chybka v první větě. Jednalo se o MŠMT, nikoliv MZV. MŠMT se pouze zaštiťovalo prohlášením MZV, které ale Jeruzalém jako současné hlavní město Izraele nijak nerozporuje.
    Celá debata se odehrává podle mě na základě termínu „podle mezinárodního práva“. Tím se zaštiťovali ti palestinští rodičové, když jim jejich děti přinesly atlas domů a oni zjistili, že se tam učí o Jeruzalémě jako hlavním městě. Nelenili a napsali ministryni, že přece podle mezinárodního práva je jasné, že Jeruzalém není hlavní město.
    MZV moc dobře ví, že palestinci v tomhle lžou, jako když rudé právo tiskne. Proto vydalo prohlášení takové, jaké vydalo. Skandální je v tomhle i známý případ Zivotofsky vs. USA. Ale co už naděláme. Svět se staví proti Izraeli a využívá k tomu veškeré zbraně, tedy i lež a nespravedlnost. A budoucnost je v tomhle skoro až křišťálově jasná, zlepšení nečekejme, ba naopak.
    Zatím neexistuje jediná mezinárodně platná a závazná smlouva, která by Jeruzalém dávala arabům. Není to ani rezoluce 181, ani rezoluce 194, ani rezoluce 242, či jakákoliv pozdější. Je možné, že svět brzy nějakou vyrobí, respektive překroutí dosud utvářené mezinárodní právo tak, aby mezinárodní právo bylo v souladu s přáním OSN, ale do té doby je potřeba tvrdit, že žádná taková smlouva není.
    Mimochodem jenom připomenu, že tzv. Zelená Linie podle smlouvy mezi Izraelem a Jordánskem ve své době (rok 1949) nebyla státní hranicí. A to na přání Jordánska. Anexi Judska a Samaří (a také východní části Jeruzaléma) tehdy uznaly pouze Británie a Pákistán, jinak nikdo.

Podpora

Chcete-li podpořit provoz Eretz.cz symbolickým darem, můžete tak učinit na účet u Fio Banky č. 2100457904/2010 (v CZK v České republice) nebo na účet 2100457904/8330 (v EUR na Slovensku).


Podpořit nákladný provoz serverů můžete i bitcoinem na adresu 1ERETZfyhKgCcJqkFtBQyueN1vPfNaYWvb


BTC QR
Články podle data
Září 2016
Po Út St Čt So Ne
« Srp   Říj »
 1234
567891011
12131415161718
19202122232425
2627282930  
Archiv