Proč právě Amona + fotoesej

Publikováno ‍‍19.12.2016 - 19 Kislev 5777 | Autor: Shlomo Kafka

Proč právě Amona + fotoesej 4.92/5 (98.46%) 13 ohodnocení

Pohled z rozhledny, tímhle směrem jednou bude stát Třetí chrám

Amona . עמונה je dvacet let stará izraelská vesnice na území kmene Binjamín, a tím pádem, jak se o říká v evropském názvosloví, na Západním břehu Jordánu. Prakticky vzato jde o zemědělskou usedlost, na místě stojí přibližně 40 skromných bytových jednotek, jde o dřevostavby a karavany. Kromě toho v Amoně stojí dřevěná rozhledna, chlévy, kůlny a různé zemědělské stavby a spousta olivových a dalších stromů.

V roce 1949 dobylo toto území Jordánsko. Jordánskou okupaci Západního břehu Jordánu uznala pouze Velká Británie a Pákistán, jinak nikdo. Ani arabské státy jordánský nárok neuznaly,neboť i ony si činily nárok na Jeruzalém.Během osmnácti let jordánské nadvlády nad Západním břehem jordánský král Husajn provedl pozemkovou reformu, o níž lze bez nadsázky říci, že tak velkou pozemkovou transakci nezažilo toto území od starověku. Mimo jiné šlo jordánskému králi i o to, aby zahladil památky po existenci židovských obcí na území Západního břehu. Možná se to dnes nehodí říkat, ale šlo o ty židovské obce, jejichž členové byli vyhnáni nebo vyvražděni arabským obyvatelstvem. V rámci této reformy se jordánský král snažil arabskému obyvatelstvu předat prakticky veškerou půdu. Co vše takto jordánský král „daroval“, není dodnes úplně jasné, protože tehdy šlo o danajský dar.

Kdokoli prodá tyto pozemky Židům, je podle dodnes platného jordánského zákona odsouzen na smrt. Přestože Evropská unie požádala palestinskou samosprávu, aby tyto rozsudky smrti „neprováděla“, v arabské společnosti se najde dostatek ochotných katů, kteří je jsou ochotni vykonat a podezřelého třeba umlátit v cele palestinské samosprávy. I kdyby šlo o amerického občana, je známo z judikatury Nejvyššího soudu Spojených států, že ani americký soud pro takovou oběť neštěkne, dokud nebude známo, kdo přesně jí ublížil. Palestinská samospráva není do dnešního dne nijak nucena tyto činy vyšetřovat.

Když v červnu 1967 Judeu a Samaří (a v jejím rámci i území kmene Binjamín, čili i území Amony) dobyl Izrael, neexistoval v Izraeli dostatečný konsensus, aby bylo toto území starověkého Izraele oficiálně anektováno. A dodnes, přestože mezitím uplynulo skoro padesát let, je status tohoto území nejasný, neboť konsensus v téhle otázce stále nepanuje.

Téhle příležitosti se chopila s velkou vervou a ideologickým potenciálem skupina právníků zastupujících izraelské levicové organizace. Konkrétně Amona byla vybrána zřejmě proto, že s místními Araby se lze vcelku dobře dorozumět i anglicky (značná část z nich žije ve Spojených státech). Hlubším důvodem je také zemědělský ráz Amony. Identita židovských zemědělců ve staronové krajině Binjamínu je terčem hluboké nenávisti v levicových médiích. O možnost využití pozemků při žalobách nejde. Tam, kde Ješ Din dosáhla demolice židovských domů, leží pozemky plné suti a nikdo se o ně dál nestará.

V případě Amony podala organizace Ješ Din (Soud existuje) a devět údajných vlastníků půdy za podpory Šalom Achšav (Mír nyní) žalobu k izraelskému Nejvyššímu soudu. Žalovanou stranou nebyli lidé, kteří v Amoně bydlí, ale přímo stát Izrael. Kdo formuloval odpověď státu pro Nejvyšší soud není dodnes veřejnou informací, je ovšem známo, že ať už z blbosti či ze zlé vůle, oznámil soudu, že stát Amonu zbourá. Soud si toto právní stanovisko vyložil jako uznání nároku vlastníků a od té doby na zbourání Amony trvá.

Organizace Ješ Din – יש דין, povzbuzena tímto úspěchem, se obrátila na příslušný místní soud s nárokem na pozemky, a teprve u této instance se věc meritorně projednávala. A při tomto jednání se ukázalo, že sedm z devíti vlastníků nárokuje úplně jiné pozemky, které mohli kdykoli začít obhospodařovat. Dva žalobci Miriam Hasan a Ibrahím Khalíl vznášejí nárok na necelých 35 setin hektaru (tři a půl dunamu) z padesáti hektarů (pěti set dunamů), na nichž Amona stojí.

Zatímco v případě teroristů o zbourání Amony již rozhodl a neexistuje způsob jak do jednání o odložení vykonání rozsudku promítnout fakt, že meritorní žaloba se týká pouze necelých 35 setin hektaru – méně než sedmi promile území Amony.

To vše se děje v situaci, kdy arabská nelegální výstavba na soukromých i státních pozemcích není posuzována se stejnou přísností ani u Nejvyššího soudu ani ze strany státu. Přísně právně vzato může stát Izrael zbourat značnou část východního Jeruzaléma, wádí Ara, celé městské čtvrti v Negevu a dost možná i budovu Nejvyššího soudu. Ale považte, zbourat sám sebe, to by si ani Nejvyšší soud nedovolil.

Amona se tak stala místem odporu proti přebujelé státní a soudní moci. Ehud Olmert nechal násilně vyklidit některé budovy již v roce 2006 armádou a policejními jednotkami za použití koní, obušků a dřevěných holí. Incident nikdy nebyl došetřen, což zavdává příčinu k domněnkám, že policejní násilí nařídil právě Olmert. Jisté je, že právě Olmert se postaral o zrušení vyšetřovací komise. Podle hodnověrných svědectví policisté strkali dívkám prsty pod sukně a vyhrožovali jim znásilněním, tehdejšímu poslanci Knesetu Arje Eldadovi zlomili ruku, dnešnímu poslanci Motimu Jogevovi zlámali tehdy policisté obě nohy, čtrnáctiletému chlapci Jechiamu Ajalovi způsobili policisté těžké zranění hlavy, i po resuscitaci měl podle odhadu lékařů jen malou šanci na přežití.

Druhé kolo vyklízení Amony skončilo v neděli 18. prosince 2016 dohodou. Stát požádá Nejvyšší soud o odklad zbourání vesnice o jeden měsíc, během něhož plánuje postavit na malém pozemku vedle Amony provizorní byty pro 24 rodin na dva roky. Šestnáct rodin si bude muset najít bydlení jinde. Co bude za dva roky, nikdo neví. Jisté je, že současná vláda Amonu uchránit nedokázala.

Organizace Ješ Din již oznámila, že má k dispozici potenciálního žalobce, který může nárokovat pozemek, na nějž chce vláda 24 rodin z Amony na dva roky přestěhovat.

Fotografie Šlomo Kafka