Ve stínu nebezpečí

O půl roku později, po okupaci Dánska Německem, bylo k sehnání méně a méně pohonných látek a nakonec vůz zůstal v garáži a jezdili jsme s koňmi. Uprostřed vesnice stál kostel, kde bydlel pastor s rodinou (Dánové jsou ve své většině protestanti), vedle kostela byl hřbitov, škola obchody, řemeslníci a rodiny, které se nezabývaly zemědělstvím.

Nová rodina v Dánsku

Rodiče Kristian a Dorothea Paulsenovi, nejstarší dcera Astrid, o dva roky starší než já, syn Oskar 14 dní mladší než já, čtrnáctiletá dcera Gudrun a pět starý hošík Ejvind - to byla moje nová rodina v Dánsku. Sedneme si okolo stolu, následuje krátká modlitba otce před každou snídaní, velké talíře s jídlem se podávají okolo, "vasku" (prosím) a kdo talíř převezme odpovídá "tak" (děkuju). Dvakrát okolo stolu a potřetí se jen říká "děkuju, už ne". Když jsem na začátku ještě všemu nerozuměl, tak mi matka Dorothea vysvětlila, že třetí nabídka je jen ze slušnosti. Po večeři mi matka dala dopisní papír a řekla mi "moa" (maminka), abych napsal mamince domů, aby neměla starosti. Toto gesto pramenící z hlubokého citu jsem nikdy nezapomněl.

Cesta do nového domova

Příští den ráno jsme jeli odjeli z Kodaně, za svobodou, kterou jsme tehdy ani neuměli ocenit. Jeli jsme vlakem asi 8 hodin, i když částečně vlak mezi ostrovy najel na lodě. Projeli jsme mezi ostrovy Sjeland, kde leží Kodaň na ostrov Fyn (přes velký pásek), kde se ve městě Odense narodil spisovatel dětských pohádek H. CH. Andersen a z ostrova Fyn přes dlouhý most (nad malým páskem) na poloostrov Jytland a k našemu společnému cíli. V Kodani jsme všichni dostali malé slovníky a maličkou knížku s dánskými větami, otázkami a odpovědmi a výrazy. Kolem oken vlaku se táhla šedá podzimní krajina s nekonečnými rovinami, poli a hospodářstvími, města, městečka a vesnice s domy z červených cihel.

V Dánsku

Dojeli jsme vlakem až do Warnemunde, a tam jsme přestoupili na dánskou loď, byli jsme zachráněni, svobodni, přestože jsme to ještě nechápali. Několik hodin jsme strávili na dánské lodi, kde nás přivítali milé dámy z ženské organizace, kapitán a všichni námořníci k nám byl neobyčejně milí a laskaví a nabídli nám výborné jídlo. Zakotvili jsme v nejjižnějším dánském přístavu - Gedser na ostrově Falster. Uplyne jen několik hodin a jsme v Kodani. Všechno je zorganizované a dopředu připravené, na nádraží jsme očekávání a jedeme do hotelu Y.M.C.A., kde přenocujeme. Po večeři nám vysvětlují, co nás v Dánsku čeká. Mezi těmi, kdo nás přivítali je i pani Dangardová, předsedkyně dánské ženské organizace „Liga míru“, která se postarala o víza pro židovské děti a také prostřednictvím novin a rozhlasu hledala pro nás místa u dánských rodin, které by byly ochotné nás přijmout. Mezi řečníky byl i palestinský občan Elchanan Jicchaki, který už nějaký čas žil v severním Dánsku a pomáhal řešit různé problémy a také vyučoval hebrejštinu. Stane se i mým učitelem. Promluvil k nám i vrchní dánský rabín Dr. Friediger a pani Melanie Openheimerová, předsedkyně židovské sionistické organizace.

Loučení

Prozatím jsem se vracel zase zpátky do Jihavy a čekat na konečnou výzvu k cestě. Rodiče s tetou Katuší mi připravili velkou bednu se vším co budu potřebovat. Bedna byla poslána do Dánska na adresu mého budoucího bydliště. Konečně v listoadu jsme dostali poslední vzkaz, někdo z rodičů musel s námi pro pasy na úřad gestapa. Před odjezdem jsem jel ještě vlakem do Třeště rozloučit se s babičkou a dědečkem Straussovými. Babička plakala, dědeček se těšil, že alepoň budu zachráněn. A pak přišel den odjezdu do Prahy. Před odjezdem jsme u babičky v Husově ulici, ona mě doprovodila až ke dveřím domu a tak dále, až jsme šli k tramvajové stanici u Grandhotelu v Komenské ulici, ještě než jsem nastoupil do tramvaje, jsem viděl babičku a rozloučil jsem se s ní a s tetou. Na nádraží rozloučení s tatínkem před vlakem do Prahy a tak jsme dostali konečně ty pasy se zvláštním dodatkem, na první straně vedle fotky, bylo velké J , což znamenalo Jude - Žid a k rodnému jménu přidali u děvčat jméno Sára a u hochů Israel. Ale hlavní bylo, že jsme měli ten pas. Tak jsem byl ještě v Praze s maminkou po rozloučení z teplého hnízda a mě ještě nebylo ani šestnáct. Byl jsem trošku smutný, ale v hlavě jsem měl tolik myšlenek a obav před nejistou budoucností a také mnoho nadějí.

Přípravy na cestu

Přešlo jaro a léto až mě a ještě nějakým dvaceti mladým lidem řekli, že pro nás našli zemědělskou práci někde na jižní Moravě. Vyhledali nejsilnější z nás a co bylo neuvěřitelné, byl jsem mezi nimi. To bylo pro mě velké překvapení a tak někdy na počátku srpna jsme jeli autobusem někam do vesnice, jejíž jméno jsem dosud neslyšel, ale takových vesnic je jistě v Čechách a na Moravě velmi mnoho – byl to velkostatek ing. Letovského ve Skalici.

Jeden večer, když se tatínek vracel z obchodu, přepadlo ho několik mladých Němců, zeptali se ho, jestli je Čech anebo Němec, a když neodpověděl, hned ho zbili. Ještě štěstí, že se ho nezeptali, zda je Žid. Do biografu a divadla byl vstup Židům zakázán. Víc a víc Židů bylo zatýkáno a posíláno do pracovních táborů. Německé vojsko bylo přijato místními Němci s velkou radostí. Rychle se vytvořily vztahy mezi německými děvčaty a vojáky. A tak na podzim, když už dávno v Jihlavě němečtí vojáci nebyli, objevilo se mnoho těhotných děvčat, což byl důsledek toho jarního vítání.

Peklo

Neděle ráno 15. 3. 1939 - maminka se vzbudila, odsunula záclony a na věži kostela visel rudý prapor s hakenkreutzem a slyšela ze všech stran hlášení z místního rozhlasu: vyvěste prapory. Nebyl to nějaký sen, ale strašná skutečnost, která bude trvat šest let, i když ne pro mě osobně. Dívali jsme se na ten prapor a potom na tisíce praporů v celém městě a neměli jsme ponětí, co máme dělat. A tak jsme jednoduše šli k babičce s touhou alespoň být spolu a všude venku Němci uchváceni mocí a s hakenkreutzi na rameni. S nataženou rukou zdravili německé vojsko které neustále proudilo do města a vykřikovali Heil Hitler.

Předzvěsti pekla

Na Masarykově náměstí v Jihlavě se setkávali každý den odpoledne přátelé, studenti, známí a zamilovaní, ruku v ruce a korzovali okolo náměstí. Zamilované párky se také tu a tam se obrátili do nějaké uličky nebo na Heulos za účelem pokračování romantiky. Na tom korzu jedno odpoledne v únoru 1939 jsem s přáteli potkal moje německé spolužáky, na obvyklé „ahoj“ nám odpověděli posměchem a hrozbou, že zítra přijde Hitler a zavře všechny Židy do káznic. Mezi Němci to šlo z ucha k uchu, že se to zítra stane. Sice se mýlili datem, ale ne průběhem budoucích událostí o budoucí „tisícileté říší“.

Třinácté narozeni – dospělost

Den třináctých narozenin, jak to je u židů zvykem, jsem slavil v synagóze, modlil jsem se jako dospělý ze svaté Tóry. Od toho okamžiku se ten třináctiletý hoch stává dospělý a bere na sebe všechny povinnosti. Na ten den si dobře vzpomínám, na všechny známé a přátele, kteří byli pozváni, plný stůl s jídlem, se sladkostmi, které připravila maminka.

Také jsem dostal dárky a to hlavně knihy, ještě si vzpomínám na knihu o různých vynálezech a nových lécích, o paní a panu Curie a Dr. Flemingovi, který vynalezl antibiotika atd. Knihu o "zachránci z jezera Chula v Palestině", který při záplavách zachránil matku se synem a sám se utopil. Sever proti jihu Margurite Mitchelové jsem četl až o 2 a půl roku později pod teplou pokrývkou v Dánsku za dlouhých severských večerů. Dostal jsem posledního Mohykána od Coopera a Švejka jsem četl ještě několikrát. Nakonec jsem Švejka viděl v divadle v Palestině. Někdy se divím , odkud jsem měl čas na to všechno, škola, knihy, sport, přátelé. Četl jsem Čapka, básně. Jednou přítelkyně, jejíž maminka vedla židovskou knihovnu, viděla, že čtu "Rodokaps", to byla týdenní literatura z prostředí indiánů, zločinců a podobně, se mě zeptala, proč se nezajímám o literaturu starých dob Svaté země, až do nového času a návrat Židů do zaslíbené země. V tom okamžiku, kdy jsem se čtením té literatury začal, už jsem přestat nemohl. O těch dávných časech Řeků, Římanů, války o Jeruzalém a nakonec o pionýrech ze začátku dvacátého století, kteří vysušili bažiny a vystavěli moderní stát. Mnoho z těch knih bylo v Německu po roce 1938 spáleno nacisty.