Začnu hned několika otázkami, které čekají na své zodpovězení. Proč dochází ke konfliktu islámu a nás nemuslimů právě dnes? Proč v současnosti dochází ke střetu civilizací? Proč se islámský fundamentalismus objevil až po íránské revoluci v roce 1979?
Fareed Zakaria podává své vysvětlení: „Problém jednoznačných prohlášení o 'podstatě islámu' spočívá v tom, že islám stejně jako jiná náboženství není tím, co stojí v knihách, ale tím, co z něj udělají lidé. Pusťme z hlavy chvástání fundamentalistů jichž je menšina. Většina muslimů ve svém každodenním životě vůbec nevnímá svou víru jako opravdu protizápadní a protimoderní.“
Podle Zakarii leží hlavní problém na Blízkém východě, nikoliv v celém islámské světě. V Iránu, Egyptě, Sýrii, Iráku, na západním břehu Jordánu existují diktatury v různě obměněných podobách. Právě v regionu Blízkého východu je silná tradice spalovačů vlajek, zuřivých mulláhů a sebevražedných atentátníků.
Jako jeden ze zásadních problémů krize v arabském světě vidí Zakaria jejich bohatství, nikoliv bídu! Pro jasnou ilustraci předchozího tvrzení uvedu Egypt. Egypt je malým, avšak významným vývozcem ropy a plynu, dále vydělává 2 miliardy dolarů ročně na tranzitních poplatcích za lodě proplouvající Suezským průplavem. Nadto dostává každý rok 2,2 miliardy dolarů pomoci od Spojených států. Egyptská komunita pracující v zahraničí je rovněž nezanedbatelným zdrojem finančního pramene, který směřuje do Egypta.
Takto snadno vydělané peníze neprospívají hospodářské ani politické modernizaci země. Ve svém důsledku „nezasloužený příjem“ zbavuje vládu nutnosti vybírat daně od svých občanů a na oplátku jim poskytovat odpovědnou vládu, která by hájila jejich zájmy. Režimy na Blízkém východě toho od svých občanů v tomto smyslu vyžadují málo, ale na oplátku toho stejně tak málo svým občanům nabízejí. Vlády těchto režimů jsou tak nevykazatelné vůči svým občanům.
Proč právě fundamentalismus, proč právě radikalismus? Protože fundamentalismus zve, ba se přímo podbízí k účasti na dění své země. Tam, kde selhala politika, která mužům přiřadila „roli“ pouhopouhých diváků v politickém dění, islámský fundamentalismus poskytuje možnost odporu vůči nepříznivé životní situaci a to ať už své osobní, nebo své země. Arabský svět nemá svobodu slova v našem slova smyslu, nejsou tam možné televizní debaty, jaké vedeme například v televizním pořadu „Otázky Václava Moravce.“ Posledním svobodným útočištěm, kde se v arabském světě probírá politika, tak zůstala už natrvalo mešita.
Mešita, je také jediná instituce v muslimském světě, která nemůže být zakázána! Z těchto důvodů se „rekrutuje“ politická opozice právě v mešitách a také jenom tam, v prostorách mešity, probíhají plamenné diskuze. Žel, právě kombinace náboženství a politiky není zrovna tou nejideálnější možností kterak hledat východiska z palčivých problémů své země, jak se následně ukázalo.
Dále, fundamentalistické organizace se na Blízkém východě angažují v sociální práci. Například sympatie mezi prostými Libanonci teroristická organizace Hizballah získala mimo jiné i tím, že podporuje sociální služby, lékařskou asistenci, poradenství, nebo dočasné ubytování.
„Pokud chceme pochopit tak závratný vzestup islámského fundamentalismu a existuje-li nějaká příčina, proč tomu tak je, pak je to úplné selhání politických institucí v arabském světě,“ píše Zakaria. Je to jako se spojitými nádobami, čím je větší absence zdravého politického prostředí v jednotlivých arabských státech, tím více se do takového prostoru politické bezmoci „tlačí“ fundamentalistická islámská hnutí.
V sunitském světě islámu je navíc vzestup fundamentalismu urychlován elitářstvím některých sunnitských autorit. Ve středověku bylo neformálně dohodnuto, že kritizovat, kdo je a kdo není správný muslim mohou jenom ulamové, členové učenecké a klerikální komunity. V současnosti jsou to fanatičtí fundamentalističtí myslitelé, kteří nahlas a bez uzardění vynášejí své soudy o tom, jak má vypadat správný muslim. Ve skutečnosti ale exkomunikují všechny, jejichž pojetí islámu se liší od toho jejich.
Takové přístup pochopitelně nahání strach nejenom nám, Evropanům, ale podobně i umírněným muslimům. Nikdo si pak netroufne kritizovat fanatismus fundamentalistů kvůli oprávněné obavě o svou vlastní bezpečnosti. Podle Fareeda Zakarie by pomohla islámu podobná reforma, jaká proběhla v křesťanství ve smyslu středověké křesťanské reformace. Je tady ale dosti závažný problém, který celou věc více než problematizuje.
Martin Luther ve svých 95 tezích kritizuje učení katolické církve a přichází se svými východisky, se svým řešením. Jenomže katolická církev je rozvětvená organizace s pevně daným uspořádáním s její „statickou“ hierarchií kněží a papežem stojícím v jejím čele. Islámu je podobný „model“ uspořádání cizí, jakási pevně daná struktura, v čemž vidí Zakaria určitou překážku k možné budoucí reformě islámu. Ačkoliv iránský model islámu vytvořil cosi, co se vzdáleně zdá podobné křesťanskému uspořádání katolické církve. Ve své knize Zakaria vyslovuje překvapující názor, že je pravděpodobně potřeba, aby se islám „transformoval“ ve svém uskupení na způsob křesťanské hierarchie.
Takové pojetí islámu by snad bylo možné reformovat.
Sdílel jsem se určitou částí myšlenek kapitoly věnovanému islámu z knihy „Budoucnost svobody“ od autora Fareeda Zakarie. Doporučuji vám, čtenáři Eretz.cz, tuto knihu přinejmenším k seznámení.
karels
poznámky:
1. Zakaria, Fareed. Budoucnost svobody. Praha: Academia, 2005.
