Nedá mi to a podělím se o své zážitky v Ženevě. Po skoro třiceti letech jsem měla možnost dostat se za hranice a chtěla jsem toho využít. Protože ani do Prahy nebo do Brna se nedostanu tak často, byla jsem pevně rozhodnutá, že si prohlédnu synagogy, které jsem našla na internetu tři, plus ještě organizaci Chabad, která má pobočky asi všude. Celkem naivně jsem se domnívala, že v takovém prostředí bude snadné i přes mou jazykovou (ne)schopnost zapříst nezávazný hovor a tak...
Začala jsem „velkou“ synagogou Beth Yaakov. Ona zase tak moc velká není, je krásně opravená, (možná po loňském požáru?) vzadu je ještě stavební ohrada. Vpředu branka. Zamčená – ráno v 9 a po poledni taky.. Nikde cedulka, nápis, nic.. tak jsem to vzala autobusem do kopce, kolem Chabad Genève. Tam už to byla brána. Docela vysoká, a zvonek. Žádný symbol, jméno nebo název.. uff.. Tak na tohle jsem si netroufla.
Po několika stech metrech jsem úspěšně našla knihkupectví Menora. Milá paní prodavačka se mnou ochotně přeskakovala z angličtiny do francouzštiny a zpátky. Měli docela slušnou učebnici hebrejštiny v angličtině a slovník. Hebrejsko-francouzský. Divná kombinace. Stejně to ale bylo všechno nad moje finanční možnosti..
Tak. O pár křižovatek dál, v ulici Avenue Dumas by měla být další synagoga, tentokrát sefardská.. třeba to bude alespoň nějaká zajímavá, historická stavba, říkala jsem si.. Byla tam, a kdyby nebyl mokrý chodník, sedla jsem před ní na zadek. Mezi paneláky se zjevila lesklá modrobílá budova, vyhlížející asi jako centrum nukleární medicíny. Kov, sklo, na střeše antény a všude kamery. Úžasné. A zase - žádná cedule, znak nebo nápis, jen tabulka „Entrée“ a zvonek. Neodvážila jsem se ji ani vyfotit. (synygoga to byla, řekla mi to jedna stará paní, co tam nesla jakýsi dopis..)
Na poslední, reformní synagogu na nábřeží quai du Seujet jsem si už nějak netroufla. Alespoň v tu chvíli a pak už nezbyl čas..
V té době jsem zrovna dočítala Dějiny Židů od Chaima Potoka, doufala jsem, že snad tam zjistím příčiny evropského antisemitismu, ale stejně jsem je nepochopila. Sestra mě vozila po okolí, ukazovala mi krásné křesťanské kostely a mě z toho vůbec nebylo dobře. Středověká historie vzbuzovala nutně určité otázky. Proč taková uzavřenost? Je to tou historickou zkušeností? Je to tak všude? Tohle by měla být ta sjednocená Evropa ... asi. Ve zprávách ten den pořád počítali palestinské oběti a OSN napomínalo Izrael.
Poslední pecku jsem dostala, když jsem úplně mimochodem poznamenala, že kdybych si mohla vybrat, chtěla bych jet do Izraele. Moje sestra - jinak tolerance sama - odpověděla: „Cože? mezi ty fašisty?“ Zalapala jsem po dechu.
Jako by všichni oslepli. Jak se potom můžu divit zavřeným bránám a dveřím…
Musím se chtěnechtě vrátit k neuvěřitelně patetickému závěru Potokovy knihy. Chápu, že pokud budu stát o skutečné vztahy, budu muset na ty zvonky zvonit a otvírat ty dveře. Ano.
