Palestinská jednota: cíl nebo mantra?

Když vezmeme v úvahu Moussovo obětavé úsilí, zaměřené na posílení palestinské fronty a vytvoření zdání arabské jednoty na její podporu, člověk nemůže než sympatizovat s jeho pocity marnosti a „rozezlením”.

Palestinská nejednotnost a politická – pokud ne přímo geopolitická – fragmentace poškozuje palestinský případ více než veškeré izraelské úsilí, zdi a vojenské vměšování dohromady. Je bolestné sledovat televizní vysílání s hádajícími se představiteli různých palestinských frakcí. To vede ke zmatku mezi tradičně pro-palestinskými skupinami po celém světě. Politické cíle, kdysi považované za „konstantu“, a symboly, které kdysi Palestince sjednocovaly jsou nyní otevřené extrémním interpretacím.

“Respektování neporušitelnosti (či svatosti) palestinské krve“, které dlouho sloužilo jako nejmenší možný společný jmenovatel, na němž se shodly všechny palestinské skupiny, bylo v posledních měsících a letech mnohokrát porušeno. Opakování tohoto sloganu je v současnosti jenom prázdnou mantrou, pojící se k mnoha dalším mantrám, které dlouhodobě slouží jako sedativum pro nešťastné masy obyvatelstva, ať už jsou to Arabové, Palestinci nebo obojí. Po většinovém vítězství Hamasu ve volbách v lednu 2006 mohly arabské země pogratulovat vítězi, slíbit spolupráci a naléhat na jednotu rivalů. Místo toho se některé rozhodly udělat přesný opak, vyloučily Hamas ze svých jednání a konferencí a uhladily tak cestu americkým mezinárodním sankcím, které zdevastovaly palestinskou společnost v Gaze a vedly k otevřenému zoufalství a nepokojům.

Navíc některé z těchto zemí považovaly za vhodné cvičit palestinské bojovníky loajální k frakcím Fatahu v přípravě na boj nikoliv proti Izraeli, ale proti vlastním palestinským bratrům v Gaze a na Západním břehu. Finanční zdroje pro takové tábory pocházely samozřejmě ze Spojených států a některé zbraně byly podle zpráv dodávány prostřednictvím Izraele. Pokud jde o embargo, které učinilo z již tak nešťastné Gazy otevřené vězení, ve kterém se léky pašují tunely a kde podvýživa devastuje staré i mladé, nemohlo by být úspěšné, pokud by jediným dveřníkem byl pouze Izrael. Bohužel skutečnost, že Egypt zapečetil hranice pro Palestince z Gazy, dokonala trest.

Tajemník generál Moussa možná mezi Palestinci požívá větší úcty než někteří z jejich vlastních vůdců, ale je třeba říkat pravdu, zvláště od chvíle, kdy odvážně otevřel dveře objektivity a upřímnosti. “Mají Palestinci stát na to, aby v něm bojovali o ministerské posty? My si něco nalháváme a nazýváme to palestinským státem. Není to však stát, dokud nezíská plná práva.”

Nemohl se vyjádřit přesněji. Palestinci nejsou nijak blíž vybudování státu a měli by zůstat národním osvobozeneckým hnutím, dokud nezískají svobodu. Ale stejně tak si něco nalháváme, když plně důvěřujeme Arabské lize, což je pouhým odrazem našich přání, aby její členové byli morálně na výši.

Má význam důvěřovat egyptským rozhovorům, když některé strany jsou ovlivňované Washingtonem a bezostyšně konzultují se svými “mírovými partnery” v Tel Avivu? Ti, kteří nejsou na výplatní pásce Washingtonu, ale na jejich “seznamech teroristů” by se měli mít velmi na pozoru a být stále ve střehu.

Na druhé straně nelze zcela přejít možnost, že Hamas konzultuje s Iránem, možná je jím dokonce do určité míry ovlivňován. Ale buďme nyní realističtí. Jaká je politická moc Hamasu v rozhovorech o smíru vhledem k míře politické a finanční moci, kterou má jeho hlavní rival? Opravdu velmi malá, kromě jeho schopnosti držet se v pásmu Gazy a kromě jeho jediného zajatého izraelského vojáka. Irán přikročil k podpoře Hamasu a ten je ochoten přijmout podporu třeba i z Mikronésie, pokud bude nabídnuta.

Palestinská jednota je nezbytností a je nezbytným předpokladem smysluplné palestinské strategie zaměřené na ukončení izraelské okupace. Ale tento termín (palestinská jednota) musí být doceněn a jeho význam plně pochopen dříve, než se z něj stane další laciná arabská mantra, kterou čmáráme na stěny domů, ale která neznamená vůbec nic.

Ramzy Baroud je autor a redaktor Palestine Chronicle. Jeho poslední kniha je The Second Palestinian Intifada: A Chronicle of a People's Struggle (Pluto Press, London).