Turecko v říjnu podepsalo dohodu otevírající cestu k normalizaci vztahů s Arménií. Nedávno vyškrtlo Izrael ze společného vojenského cvičení, aby dalo najevo, že nesouhlasí s válkou v Gaze. Premiér Recep Tayyip Erdogan oznámil, že jej brzy přijme americký prezident Barack Obama ve Washingtonu a že se ještě předtím vypraví do Íránu, čímž připomněl vůli Turecka hrát roli zprostředkovatele v konfliktních záležitostech.
Dubnová dvoudenní cesta amerického prezidenta do Turecka podtrhla význam přikládaný této zemi, která je považována za strategickou oporu a silný symbol pro dialog s muslimským světem.
AKP se orientuje na "novoosmanskou" diplomacii
Turecko se chce více zviditelnit ve významných otázkách s pomocí koncepcí "strategické hloubky" a "nulového problému" se sousedy, které zdokonalil nový ministr zahraničí Ahmet Davutoglu. Tento intelektuál stojí za orientací, kterou se vydali novoislamisté ze Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), jež stojí u moci od roku 2002.
Tato diplomacie, jíž se někdy říká "novoosmanská", vyvolává mezi některými spojenci Turecka silné znepokojení. Odvrátí se Turecko postupně od své euroatlantické linie? Někteří se ptají, zda v sobě fenomén AKP neskrývá ambice panislamismu. Kontakty s Hamasem, snaha dobře vycházet s Íránem i přes jeho jaderné aktivity či návrhy na dialog s Talibanem vycházejí podle této logiky z jediného ideologického rodu.
Turecko hledá přátele mimo EU
Turecko také urychlilo sbližování s Ruskem a tím vyvolalo další otázky. Jde o potvrzení euroasijské volby? Tento vztah byl z velké části navázán v oblasti energetiky a projektů plynovodů. Rusko dodává 66 procent plynu přes Turecko. K nedávnému turecko-arménskému sblížení přispěla Moskva. Zatlačila na Ázerbájdžán, jehož energetické zásoby chce kontrolovat Gazprom.
Turecko má pocit, že je odmítá Evropská unie, přinejmenším někteří její vůdci, kteří opakují, že cílem jednání s Bruselem nemusí být přistoupení. Zdá se, že Turecko hledá přátele jinde.
Zástupci AKP vysvětlují, že země se jen přizpůsobuje novým okolnostem. Konec studené války možnosti Turecka rozšířil. Je přirozené, že hraje s regionálními kartami, na jihu, východě a severu, podél nových obchodních tras.
Nic z toho však, jak zdůrazňují turečtí představitelé, nevede k sebemenšímu zpochybnění velkých strategických orientací: zakotvení v NATO od roku 1952 a kandidatury do EU. Turecko chce spojit diverzifikaci své diplomacie se zachováním aliancí. Prohlašuje, že je tak schopno Evropě přinést více.
Diskuse není uzavřená. Ve Spojených státech se otázka "Ztrácíme Turecko?" objevila v roce 2003, v době neshod kolem války v Iráku. Opětovné vyvážení americké diplomacie Barackem Obamou by mělo znovu vést k součinnosti, zejména v Afghánistánu. Mnozí však pochybují o shodě názorů ohledně Íránu, protože Ankara se staví proti sankcím. Turecko zase diskrétně požádalo Washington o podporu v kyperské otázce. Klade si také Evropa otázku, zda ztratí Turecko? Její politika o tom sotva svědčí.
Turci se cítí být v srdci nové geopolitiky
V oblasti Černého moře a Kavkazu Turecko nepovažuje EU za skutečného partnera. Význam má pro ně jen Rusko, jak to ukázala iniciativa Platforma pro spolupráci a stabilitu na Kavkaze, urychleně obnovená za gruzínské války loni v srpnu, bez konzultace se spojenci.
Turecko se připravuje na to, aby se stalo nejvýznamnější zemí pro tranzit zemního plynu do Evropy z Ruska, Kaspického moře, Iráku a jednoho dne možná i z Íránu. Je tomu tak proto, že Turecko má pocit, že je v srdci nové geopolitiky a že je mu zatěžko spokojit se s postavením kandidáta na členství v EU.
Podle nedávného průzkumu americké organizace German Marshall Fund považuje jen 35 procent Turků NATO nezbytné pro bezpečnost země (v roce 2004 to bylo 53 procent), 48 procent je pro vstup do EU (v roce 2004 to bylo 73 procent), ale 65 procent je přesvědčeno, že se to nikdy nestane. Konečně 43 procent Turků (jednou tolik co v roce 2004) si přeje, aby země raději než s EU jednala samostatně.
AUTOR Euroskop
Přidejte si tento článek