Před opravdu mnoha lety, někdy v roce 1961, 62 jsem slyšela hovořit o tom, že jedna babička v tehdy židovském domově důchodců dostává bedničky pomerančů z Izraele. Byla to právě babička autora následujících vzpomínek. Udělalo to na mě, tehdy malou holčičku velký dojem, ovšem dnes je vzpomínka velmi matná. Pak nám jednou již v Izraeli vyprávěli hosté, že navštívili jednoho pána z Čech, který má hodně krav a líčili pobyt v nedaleké vesnici jako ohromně exotický zážitek. A pak jsem se více méně náhodou s tím pánem setkala. Dlouho jsme si povídali a on mi vyprávěl, že pro své děti a početné vnuky a pravnuky připravil knihu svých vzpomínek a že by byl velmi rád, aby si alespoň něco z ní jeho přátelé v Čechách mohli přečíst. Navrhla jsem mu, ať část knihy přeloží a že mu přeložené pomohu upravit a napsat na počítači. A tak pan Strauss, který se učil pouze 4,5 roku na české škole a to před sedmdesáti lety, začal překládat a doplňovat své vzpomínky na život před válkou v České republice a já jsem ten text přepisovala a skoro jsem do něj nezasahovala, protože jeho čeština je velmi srozumitelná a hezká. Domnívám se, že je škoda, aby taková práce zůstala jen v několika dopisech, proto jsme se rozhodli ji publikovat na pokračování v eretz.cz, protože hovoří nejen o tragedii českých Židů, obětavé pomoci občanů Dánska, ale také o začátcích Státu Izrael a o jeho současnosti z pohledu jednoho úspěšného pracovitého člověka, který nechal kus srdce v České Republice.

Hana Mayerová

Kniha se v hebrejštině jmenuje ... Abys zůstal vždy s růžovými tvářemi ...

Dov Strauss - Abys zůstal vždy s růžovými tvářemi

1. Úvod autora

Napsal jsem příběh mého života, tragedii mé velké rodiny a příběh té rodiny, kterou se mi podařilo zde v Izraeli vytvořit po druhé světové válce. Trochu historie a vzpomínek, kromě smutných příběhů také kuriozity, krátce vše co jsem zde prožil, mnoho z toho, co jsem prožil a proto mě k večeru mého života přesvědčili, abych všechno co jsem prožil a co jsem nezapomněl (a co jsem zaznamenal v denících) abych to sepsal, aby to neupadlo v zapomnění a aby to zůstalo uchováno budoucím generacím a hlavně rodině. Na počátku jsem nevěřil, že je tolik co vyprávět, ale i když jsem už knihu skončil, je stále ještě na co vzpomínat a myslím, si, že jsem mohl napsat víc. Myslím ale, že to jsem zapsal stačí. Několik let mého života (1935-1939) jsem prožil v Jihlavě s rodiči a u mojí babičkou a tetou. Rodiče a celá širší rodina byli nuceni se stěhovat do Třeště v roce 1940 a odtamtud v roce 1942 byli odvlečeni do Terezína a odtamtud do Lublinu odkud se už nevrátili. Jenom babička přežila v Terezíně. Já jsem se dostal prostřednictvím mládežnické židovské organizace prostřednictvím dánské židovské organizace a dánské vlády v listopadu 1939 do Dánska, kde mě přijala dánská rodina a tím jsem byl zachráněn.
S psaním knihy mi pomáhá moje dcera a s vydáním můj vnuk.
Knihu jsem nazval, "... abys zůstal vždy s růžovými tvářemi ... " to je citát z dopisu, který mi psala moje maminka do Dánska, když se pokoušela, mě jako šestnáctiletému chlapci dát mi na tu vzdálenost trochu výchovy (abych se myl, byl čistý, čistil si zuby, byl laskavý k lidem pilný v práci a abych zůstal s růžovými tvářemi).

V dánské rodině, kde jsem žil během roku, jsem byl opečováván jako jejich vlastní dítě a jsem s tou rodinou v kontaktu dodnes.
Původ mojí rodiny je více méně v Třešti u Jihlavy, bratři a bratranci se postupně stěhovali do různých města městeček na jižní Moravě a hlavně do severních Čech. (Česká Kamenice, Podmokly, Chřipsko, Krásná Lípa a Benešov nad Ploučnicí, jeden dědeček otevřel ke konci devatenáctého století obchod v Benešově, druhý děde4ek byl sklenář v Třešti a měl s babičkou obchod s ovocem a zeleninou. Já jsem se narodil v Benešově nad Ploučnicí.
Po roce 1991 jsem přijel do Jihlavy, pokaždé s jinou částí mé rodiny. Známé a spolužáky jsem už nenašel, dům v Židovské 13, kde byl náš obchod a pozdější místo ve Stínové 4 už neexistuje. Dům na Masarykově náměstí 13, dům kde byl obchod mé tety na č. 42 na náměstí a dům v Husové, kde babička s tetou bydlely ještě stojí. Viděl jsem také školu, kde jsem se učil a na náměstí jsou lavičky na stejném místě, jako byly v dobách, kdy na nich ještě babička sedávala.
Viděl jsem dole na Heulosu místo, kde hrál každý týden vojenský orchestr, na místě, kde bylo sportovní hřiště SK Jihlava už neexistuje, je tam myslím autobusové nádraží. A tak se během 52 let mnoho změnilo, ale některá místa zůstala nezměněná od doby mého dětství.
Také jsem se pokusil přeložit části knihy, které jsem napsal o těch letech v Jihlavě, začátku německé okupace a mojí záchraně v Dánsku. Pak ještě o padesát let později, první návštěvy v České republice. Během dlouhé doby jsem neměl moc možností mluvit česky, moje čeština je ta, kterou se mluvilo ve třicátých letech minulého století. Snad se podaří přeložit vše.