Nezaměstnanost v arabském světě se už před současnou hospodářskou recesí odhadovala na 14 % – což je mimo subsaharskou Afriku světově nejvyšší průměr. Mezi mladými lidmi a čerstvými absolventy vysokých škol je toto číslo více než dvojnásobné.
Arabský svět se také vyznačuje nejvyšším populačním růstem na světě, přičemž téměř 40 % jeho obyvatel je v současnosti mladší 15 let. Podle některých odhadů na arabský svět připadá čtvrtina světové nezaměstnanosti lidí ve věkové skupině od 15 do 24 let. Jen aby udržely krok s přílivem mladých lidí na trh práce, arabské ekonomiky budou muset v příštích 10 letech vytvořit 100 milionů pracovních míst, což ovšem půjde stěží, zůstane-li školství žalostné.
Poměr dětí, které se v arabském světě dostaví k zápisu, se sice za poslední desetiletí zlepšil, ale přesto arabské země stále mají jeden z nejnižších průměrných čistých podílů zapsaných školáků v rozvojovém světě. Do školy nechodí asi jedno z pěti způsobilých dětí, tedy víc než sedm milionů, a 60 % z nich tvoří dívky. V porovnání s obyvateli východoasijských zemí není průměrná doba školní docházky u Arabů ani poloviční. Není divu, že negramotnost se navzdory pokrokům během posledních desetiletí drží v průměru kolem 30 % a v některých arabských zemích dosahuje 50 až 60 %.
Překážkou je i kvalita arabského školství. Dnešní trh práce žádá dovednosti založené na řešení problémů, kritickém myšlení, moderních jazycích a technologiích, ale arabské vzdělávací soustavy obecně zůstávají tradiční, autoritářské a zaměřené na memorování.
Výzkum všude na světě dokládá, že vzdělání je klíčová podmínka udržitelného růstu. Východoasijští tygři mohutně investovali právě do školství, což se jim vrátilo v podobě schopné a moderní pracovní síly. Naproti tomu rozvoj v arabském světě, sycený především zisky z ropy, ponechává populaci bez dostatečného vzdělání a na okraji ekonomického zájmu.
Vzdělání je v arabském kontextu důležité také kvůli jeho zvláštnímu postavení v islámu, který je, tak jako judaismus a křesťanství, náboženstvím písma. Evangelium podle Jana říká: „Na počátku bylo Slovo.“ První, co proroku Muhammadovi vyjevil archanděl Gabriel, bylo: „Předčítej…“ K výrokům proroka patří i tento: „Povinností každého muslima i muslimky je usilovat o poznání.“
Islám navíc nemá kněží, jen učence. Arabské zlaté časy, v Bagdádu jedenáctého století a Andalusii čtrnáctého století, se uznávají jako období velké učenosti. Školám a univerzitám se dostávalo rozsáhlé podpory a studenti i učenci v honbě za poznáním cestovali od města k městu. Když zlaté časy odezněly, vzdělanost se dostala do úpadku.
Po získání nezávislosti státy arabského světa do 70. a 80. let minulého století dosáhly ve školském sektoru velkých pokroků. Neměly ale zdroje na to, aby udržely krok se svými rostoucími populacemi. Mimořádné výše investic z 50. a 60. let opadly a dnes v důsledku toho velmi mnoho dětí buď zůstává mimo školskou soustavu, anebo prochází nekvalitní výukou, která jim nezajistí ani základní znalost čtení, psaní a počítání. Stále rovněž existuje příliš mnoho rozdílů závislých na pohlaví, bydlišti, majetku, postižení a dalších ukazatelích marginalizace.
Čeho má Západ nejvíc a co arabský svět nejvíc potřebuje, je vzdělanost. K tomu je zapotřebí více škol a méně zbraní, více univerzit a méně letadlových lodí. Americká univerzita v Bejrútu, založená v roce 1866, udělala pro pozitivní transformaci Středního východu zřejmě víc než jiné srovnatelné instituce, a přece ze Spojených států, které za armády a výzbroj v regionu utrácejí miliardy, dostává každoročně příspěvek ve výši pouhých tří milionů dolarů.
Výše vojenských výdajů Západu v Iráku a Afghánistánu za jediný měsíc by stačila na ztrojnásobení celkové pomoci školství na Středním východě. Za cenu dvou řízených střel by se dala postavit škola, za cenu stíhačky Eurofighter malá univerzita.
Školství také může mít zásadní účinek na tvorbu hodnot. Radikální islamisté to pochopili už dávno a vložili své prostředky do škol. Saúdská Arábie si to uvědomila v 70. letech minulého století, když se snažila rozšířit svůj vliv, a království během let finančně zajistilo tisíce škol a univerzit, kde se vyučuje přísná odrůda wahhábovského islámu.
V Afghánistánu a Pákistánu se radikální vize mladým lidem předává v náboženských školách známých jako medresy. Ostatně „Tálibán“ znamená „studenti“. Probíhající bitva o budoucnost arabského a muslimského světa nepovede k vítězství či prohře na bojišti, ale ve školní třídě.
Paul Salem je ředitelem Carnegieho střediska na Středním východě se sídlem v Bejrútu.
Přidejte si tento článek