Proč existuje takový rozdíl mezi osudem Berlína – dnes hlavního města, kde pokrok přítomnosti pomalu zakrývá mnoho jizev minulosti – a osudem Nikósie, kde zamrzl čas, případně osudem Izraele, jehož „bezpečnostní zeď“ se rozšiřuje jako čerstvá rána, nemluvě o nečekaném upevňování severokorejského režimu za zdmi stihomamu a útisku?
Abychom tyto složité situace pochopili, musíme vzít v úvahu vůli lidu ničit své zdi v případě východního Německa, rozšiřovat je v případě Izraele a zpevňovat je v případě Kypru a Severní Koreji. Významným faktorem jsou samozřejmě i kvality – nebo absence kvalit – příslušných vůdců.
Berlínská zeď se v roce 1989 zhroutila mnohem rychleji, než většina západních Němců snila (nebo se děsila). Němci ze Západu podcenili sílu „německého národního cítění“ na Východě. A naopak silně přecenili schopnost a vůli Sovětského svazu udržet za každou cenu svou říši. Především pak zůstane Michail Gorbačov mužem, jenž měl vizi a odvahu neprotivit se chodu dějin. Možná plně nepochopil, co se mu odehrává před očima a jaké síly vypustil z lahve, avšak jeho zdrženlivost byla projevem skutečné velikosti.
Zázrakem dnešního opětovně sjednoceného Berlína je hozená rukavice – ba dokonce i provokace – všem zdem. Je to důkaz, že v globálně navzájem na sebe odkázaném světě jsou zdi nepřirozené a umělé – a tudíž odsouzené k zániku. Pravda je však daleko složitější, neboť zdi jsou mnohovrstevnatou realitou a je vždy nebezpečné přepisovat dějiny manichejským způsobem a plést si realitu minulosti s realitou přítomnosti.
Nikósie, rozdělené hlavní město Kypru, je dokonalým protikladem Berlína a jako taková slouží jako nejlepší doklad, co se stane, když dějiny skutečně zamrznou. Dodnes tam proti sobě vzdorovitě hledí prázdná okna vyplněná pytli s pískem – symboly minulosti, která po celá desetiletí nepominula. Překročení Zelené linie oddělující řeckou a tureckou část města se samozřejmě nedá srovnávat s překročením nechvalně proslulého Checkpointu Charlie v Berlíně. Už to není traumatický zážitek, jen byrokratická mrzutost.
Východní Němci chtěli sjednotit německý stát kvůli jednotě svého národa: „Jsme jeden lid,“ znělo jejich motto. Mají i kyperští Řekové opravdový zájem o opětovné sjednocení svého ostrova? Přejí si rozšířit očividné výhody pramenící z členství v Evropské unii, jehož dosáhli v roce 2004, i do tureckého severního Kypru? S největší pravděpodobností ne.
Pokud jde o tureckou vládu, její oficiální prioritou zůstává vstup do EU. Nemůže hlasitě a jasně prohlašovat, že se o osud Kypru vážně nezajímá, ale pravděpodobně by to nebylo daleko od pravdy. Obě strany už každopádně v uplynulých desetiletích promrhaly tolik příležitostí – částečně i kvůli vedoucím představitelům, které by možná nejlépe charakterizovala slova „soutěživá prostřednost“ –, že lze jen těžko vidět na obzoru zázrak.
Izrael má blíže k Nikósii než k Berlínu, a to nejen ze zeměpisného, ale i z politického hlediska, poněvadž se ani řadě po sobě jdoucích izraelských a palestinských lídrů nepodařilo projevit vizi a představivost. Zeď je špatný mezinárodní symbol, zejména v době, kdy si připomínáme pád Berlínské zdi. A je to také symbol marnosti, jelikož nepředstavuje životaschopné dlouhodobé řešení.
Situace je bohužel ještě složitější. Jak plyne čas, Izraelci a Palestinci si stále více přejí vzájemný rozvod. A Izrael – na rozdíl od Severní Koreje, jejíž režim je odsouzen ke splynutí v jedinou Koreu, kterou budou spojovat svoboda a kapitalismus – tady zůstane.
Izraelská zeď představuje smutnou, ale pravděpodobně nevyhnutelnou složku bezpečnosti Izraele. Diskutovat se však musí o zbytečně agresivní trase této zdi společně s provokací v podobě výstavby dalších izraelských osad na západním břehu Jordánu, což není princip, který za zdí stojí. Žádné bezpečnostní alternativy, které by v době druhé intifády zabránily dalšímu krveprolévání, koneckonců neexistovaly.
V konečném důsledku představují „zdi“ realitu, která stála za jejich výstavbou – realitu, již pozdější generace bohužel nemusí být schopny nebo ochotny změnit.
Dominique Moisi je hostujícím profesorem Harvardovy univerzity a autorem knihy The Geopolitics of Emotions (Geopolitika emocí).
Přidejte si tento článek