|
|
Dov Strauss - Abys zůstal vždy s růžovými tvářemi (část V.)
|
|
|
Autor: Dov Strauss
|
|
Monday, 23. 11. 2009 |
Třinácté narozeni – dospělost
Den třináctých narozenin, jak to je u židů zvykem, jsem slavil v synagóze, modlil jsem se jako dospělý ze svaté Tóry. Od toho okamžiku se ten třináctiletý hoch stává dospělý a bere na sebe všechny povinnosti. Na ten den si dobře vzpomínám, na všechny známé a přátele, kteří byli pozváni, plný stůl s jídlem, se sladkostmi, které připravila maminka.
Také jsem dostal dárky a to hlavně knihy, ještě si vzpomínám na knihu o různých vynálezech a nových lécích, o paní a panu Curie a Dr. Flemingovi, který vynalezl antibiotika atd. Knihu o "zachránci z jezera Chula v Palestině", který při záplavách zachránil matku se synem a sám se utopil. Sever proti jihu Margurite Mitchelové jsem četl až o 2 a půl roku později pod teplou pokrývkou v Dánsku za dlouhých severských večerů. Dostal jsem posledního Mohykána od Coopera a Švejka jsem četl ještě několikrát. Nakonec jsem Švejka viděl v divadle v Palestině. Někdy se divím , odkud jsem měl čas na to všechno, škola, knihy, sport, přátelé. Četl jsem Čapka, básně. Jednou přítelkyně, jejíž maminka vedla židovskou knihovnu, viděla, že čtu "Rodokaps", to byla týdenní literatura z prostředí indiánů, zločinců a podobně, se mě zeptala, proč se nezajímám o literaturu starých dob Svaté země, až do nového času a návrat Židů do zaslíbené země. V tom okamžiku, kdy jsem se čtením té literatury začal, už jsem přestat nemohl. O těch dávných časech Řeků, Římanů, války o Jeruzalém a nakonec o pionýrech ze začátku dvacátého století, kteří vysušili bažiny a vystavěli moderní stát. Mnoho z těch knih bylo v Německu po roce 1938 spáleno nacisty.
Jak už jsem psal v židovské obci byli různé názory na židovství ale i lidé s různým sociálním původem. Byli velmi zbožní a tací, kteří se o náboženství moc nezajímali, byli sionisté, kteří snili o Palestině, byli tací, kteří mluvili německy a mnozí, kteří cítili pevné pouto k české republice. Mnozí se cítili více Čechy než Židy. Měl jsem v Jihlavě mnoho přátel, v židovském hnutí mládeže "modro bílý, ve cvičení v "Makabi" a také mnoho českých přátel. Zvláště jsem byl spřátelen se Zdeňkem Švehlíkem, nebydlel daleko ode mě, byl to tichý hoch a jeho bratr Jan starší o několik let se už učil na univerzitě, myslím, že v Brně, hrál hokej a byl jedním z nejrychlejších běžců na krátké vzdálenosti. Byl jsem na toto přátelství velmi pyšný a ještě dnes mám dopis od Zdeňka z té doby s přílohou od Jana o jeho sportovních výkonech na mistrovství protektorátu.
Rodiče se starali, aby mí přátelé byli dobře vychovaní, abych se od nich přiučil jen dobrému. Měl jsem i přítele ve třídě a i dva německé, kteří se učili se mnou v české škole. Ale jak se v budoucnosti ukáže, toto přátelství se za německé okupace rozpadlo. Česká demokracie kvetla za milovaného prezidenta Tomáše Gariqua Masaryka, když roku 1937 zemřel, celý národ byl smutný a plakal, snad kromě velké části německých občanů. O něm a jeho smrti je možné číst v básni Jaroslava Seiferta. Já jsem viděl v Masarykovi ideál a česká hymna slova i melodie dodnes hluboce dotýkají mého srdce. Až do smrti prezidenta Masaryka, myslím, že se velká část Židů cítila blízká k západní a především české kultuře. Povstalo z nich mnoho umělců, skladatelů, spisovatelů, básníků a novinářů. Často přišli do Jihlavy i židé z východu Evropy, z Haliče, Ruska či Polska, i takoví, kteří předčítali z knih židovských humoristů a spisovatelů a byli mezi nimi i chudí, kteří dostávali podporu od židovské obce. Ale přijížděli také pionýři z Palestiny, aby přesvědčili mládež se rozhodnout v budoucnosti žít v Palestině.
Předchozí části:
 Přidejte si tento článek
|
|
|
