|
|
Dov Strauss - Abys zůstal vždy s růžovými tvářemi (část X.)
|
|
|
Autor: Dov Strauss
|
|
Tuesday, 29. 12. 2009 |
Loučení
Prozatím jsem se vracel zase zpátky do Jihavy a čekat na konečnou výzvu k cestě. Rodiče s tetou Katuší mi připravili velkou bednu se vším co budu potřebovat. Bedna byla poslána do Dánska na adresu mého budoucího bydliště. Konečně v listoadu jsme dostali poslední vzkaz, někdo z rodičů musel s námi pro pasy na úřad gestapa. Před odjezdem jsem jel ještě vlakem do Třeště rozloučit se s babičkou a dědečkem Straussovými. Babička plakala, dědeček se těšil, že alepoň budu zachráněn. A pak přišel den odjezdu do Prahy. Před odjezdem jsme u babičky v Husově ulici, ona mě doprovodila až ke dveřím domu a tak dále, až jsme šli k tramvajové stanici u Grandhotelu v Komenské ulici, ještě než jsem nastoupil do tramvaje, jsem viděl babičku a rozloučil jsem se s ní a s tetou. Na nádraží rozloučení s tatínkem před vlakem do Prahy a tak jsme dostali konečně ty pasy se zvláštním dodatkem, na první straně vedle fotky, bylo velké J , což znamenalo Jude - Žid a k rodnému jménu přidali u děvčat jméno Sára a u hochů Israel. Ale hlavní bylo, že jsme měli ten pas. Tak jsem byl ještě v Praze s maminkou po rozloučení z teplého hnízda a mě ještě nebylo ani šestnáct. Byl jsem trošku smutný, ale v hlavě jsem měl tolik myšlenek a obav před nejistou budoucností a také mnoho nadějí.
Poslední den, ještě jsem viděl v divadle Voskovce a Wericha, ještě jsme seděli u Rozvařilů a jedli poslední večeři s maminkou a přes tmavé ulice jsme se dostali na nádraží. Byla taková tma, že ani nebylo vidět slzy v očích maminky. Jsme skoro první na stanici. Pomalu přícházejí ostatní, kteří pojedou a kteří se příjdou rozloučit. Podle abecedy nás volají. Rodiče do vlaku nesmějí, někteří přišli až k vlaku, já jsem maminku už neviděl. Vlak odjíždí, je slyšet monotonní hluk kol venku je tma, jedeme přes Děčín, Podmokly, krajinou dětství, část dětí spí. Ráno přestoupíme na jiný vlak v Berlíně. Už jsme zachráněni jsme u Baltického moře, vystoupíme z vlaku a přestoupíme na dánskou loď. A jaký rozdíl. Už ne ty černé uniformy a strach před nejistotou, najednou tak milé obličeje na lodi, směji se s námi, dánské jídlo, koláče se smetanou. Tak jsme zachráněni, jsme mezi těmi šťastnými, kterým se podařilo přežít. Tím končím část, kterou píšu více méně o Jihlavě.
Z mladých lidí s nimiž jsem byl v roce 1939 v Brně jen několik přežilo, z mé rodiny přežila vlastně jen babička Žofie Hechterová, ale už jsem ji neviděl, za komunistů to bylo skoro nemožné jet do Českolovenska a tak jediné co jsem pro ní mohl udělat bylo, že jsem jí posílal bedničky s pomeranči. Na Židovském hřbitově v Mariánských Lázních jsem dal postavit kámen s jejím jménem, jmény mých rodičů a tety Katuše, kteří zahynuli v Šoa a hroby nemají
Předchozí části:
 Přidejte si tento článek
|
|
|
