Dnes, 27.1.1945 před 72 lety byl Rudou armádou  osvobozen vyhlazovací tábor Osvětim, tedy spíše to co z něj zbylo a ti, kteří tam zbyli. Z pohledu mladého člověka je mnohdy otravné poslouchat stejné příběhy o utrpení, hrůze  případně hrdinství. Možná přišel čas podívat se na historii konečně jiným pohledem, z jiného úhlu. Je sice pohodlnější sedět či postát na pietním shromáždění vyslechnout projev, trochu hudby a zasmušile odejít na teplý oběd, či večeři a zanechat tu „divnou epizodu“ za dveřmi normálního života. V současné historické konstelaci je třeba se podívat na Šoa jako na univerzitu života. Je třeba se učit a otevřít i Pandořiny skříňky, tak jak to udělala Elena Makarová, která se již více než 30 let zabývá  historii Šoa a jejím poselstvím a také  historii méně dávnou. Učitelka výtvarné výchovy z Moskvy se pro svoje další pedagogické působení inspirovala knihou Kreseb terezínských dětí, kterou jí manžel přivezl z Prahy (Ona sama do ciziny vyjet nesměla, KGB pro to mělo své důvody). Kresby z Terezína byly z pohledu pedagoga svobodnější, než kresby dětí v SSSR. Lena pochopila, že za tím je pedagogické působení a vliv vězeňkyně Terezínského gheta Friedl Dicker Brandeis. O ní v roce 1988 v tehdejším Státním židovském muzeu připravil výstavu Arno Pařík. Lena Makarová si  pod vlivem kreseb a materiálů o Terezíně kladla otázku o tom, zda k svobodě je  možné vychovat anebo zda si svobodu neseme v sobě. Otázky které si musíme klást i dnes. Morální úroveň, které se podařilo zachovat v Terezíně nám mohou pomoci i dnes dodržet etické hodnoty, tak snadno mizející  ve světě plném emocí a technologií.

Pokračovat ve čtení “3000 osudů a jeden příběh – k mezinárodnímu dni Holokaustu + video” »